Úvod›Knihy›Tisíce let praxe›Kapitola IX: Výsledek je to, co se počítá
Kapitola IX · Gallienus

Výsledek je to, co se počítá

Je váš podnik zaměřen spíše na snahu, nebo klade důraz především na výsledky? A dává vůbec smysl výsledky měřit? Pokud ano, lze samotné měření provést nějakou rozumnou formou, jež neodradí všechny zúčastněné? A co s člověkem, který doručuje skvělé výsledky, avšak do firemního prostředí jaksi nezapadá? Znamená to, že jsou i důležitější věci, nežli výsledky samotné? Pojďme si toto téma rozebrat s člověkem, jenž navždy redefinoval pohled na to, co se doopravdy počítá, jen aby svoji říši zachránil.

Meritokracie jakožto poslední možnost záchrany

Jméno Gallienus již v dnešní době není kdovíjak známé a rozhodně nerezonuje způsobem, jako jiné osobnosti na stránkách této knížky. I přesto si zaslouží zmínku, a to nemalou. Gallienus totiž vládl Římské říši v nesmírně bouřlivém třetím století našeho letopočtu, plném nestability, občanských válek, útoků zvenčí, inflace, ale i nekonečných epidemií a změny klimatu. I přes řadu katastrof se dokázal udržet u moci výrazně déle než drtivá většina jeho kolegů v daném období, a to nejspíše právě díky reformám, jimiž však rozhodně nepotěšil valnou většinu aristokracie.

Zde je potřeba udělat krok zpátky a vnést trochu více světla do složitého politicko-vojenského systému říše. Jak v době republiky, tak i za dob raného císařství platilo, že pokud se nějaký, řekněme, aristokrat, respektive senátor, chtěl ucházet o nejvyšší politické funkce, zpravidla musel mít nějakou vojenskou zkušenost. Vzhledem k tomu, že válka byla v DNA Římanů, dávalo podobné pravidlo smysl. Tím pádem měla většina aristokratů, často ze starých a vážených rodů, zpravidla docela rozumnou představu o velení vojskům, leč je potřeba dodat, že tento systém rozhodně nebyl dokonalý, avšak celkem fungoval.

Nicméně, v krizovém období třetího století potřeboval Gallienus mnohem více, než jen průměrné velitele, kteří se k vrcholnému velení dostávali prostě proto, že pocházeli z aristokratických kruhů. Právě z toho důvodu podnikl krok, který se z dnešního pohledu zdá býti naprosto logickým, avšak zároveň jím otřásl staletími tradic.

Zavedl totiž pravidlo, že velitelé se budou vybírat dle jejich schopností a výsledků, bez jakéhokoliv ohledu na předky či rodovou linii. Dokonce lze říct, že aristokracii de facto kompletně odstavil od možnosti velení, pravděpodobně doufajíc, že se sníží intenzita občanských válek, jež často vznikaly právě kvůli lokálním velitelům, snažících se o strhnutí veškeré moci do vlastních rukou. Asi není potřeba dodávat, že Gallienus nebyl v nejvyšších kruzích (z nichž sám pocházel) díky svému meritokratickému přístupu kdovíjak populární.

Mimochodem, slovo „meritokracie“ sice vychází z kombinace latiny a řečtiny, avšak v antice samo o sobě neexistovalo, poněvadž se jedná o moderní pojem.71 Nicméně, i přesto je trefné, protože doslova znamená něco jako „vláda na základě zásluh“, což by se Gallienovi jistě velmi zamlouvalo.

Každopádně, jaký efekt mělo toto rozhodnutí zaměřit se především na výsledky? Nejspíše na poměrně dlouhou dobu říši zachránilo a oddálilo tím její zánik, jelikož se díky němu dostali k vládě opravdu kompetentní vládci, téměř výlučně velmi nízkého původu. Nutno však dodat, že Gallienus pravděpodobně nebyl nikterak velkým vizionářem, jenž by takovýto spád událostí předpovídal. Spíše se zdá, že prostě jednal, jak v dané situaci nejlépe mohl, aby jak on, tak říše přežili alespoň následující léta.

Kultura orientovaná na výsledky

Je kultura ve vašem podniku orientována spíše na snahu nebo na výsledky? Pokud není zcela jasné, co touto otázkou sleduji, můžeme se podívat na příklad středně velké vývojářské firmy, s jejíž nově nastoupivším ředitelem jsem měl možnost se potkat těsně po konci pandemie.

Hned ze začátku je potřeba říct, že ona firma byla již tehdy v solidní kondici a generovala rozumný zisk, byť jak se ukázalo později, měla i na víc. Určitě bylo výhodné, že v organizaci panovala jakási „dříčská“ atmosféra, leč je pravdou, že oceňovala zejména přepracované lidi, kteří byli v kanceláři od rána do večera. Nejlépe lze toto tvrzení demonstrovat na příkladu, kdy si nový ředitel vyžádal report vytíženosti zaměstnanců. Oba jsme se jen nevěřícně přehrabávali daty, ze kterých zcela jasně plynulo, že nemalé procento z nich má odpracováno někdy i tři sta hodin měsíčně, přičemž pod dvě stě se prý jednalo o ostudu.

Odvrácenou stranou této na první pohled dobře fungující firmy totiž bylo, že ona dřina byla spojena výlučně s počtem hodin, nikoliv s výsledky. Počet hodin byl dokonce jediným reálně sledovaným parametrem výkonnosti a odměn. A poněvadž alespoň z mé zkušenosti jednoznačně plyne, že lidé vám doručí přesně to, co měříte, není tudíž překvapením, že v tomto případě zaměstnanci maximalizovali právě počet hodin.

Oběma nám bylo nad slunce jasné, že takové vytížení se musí někde projevit. A že se i projevilo. Vyhoření, nemoci, nulový osobní život, vysoká fluktuace, šílené mzdové náklady – dokážete si představit. Na druhou stranu, nechci, aby kultura dané organizace vyzněla jakožto vyloženě toxická, protože jedním z hlavních důvodů, jež zaměstnance přes všechny nesnáze v podniku držel, byl právě skvělý kolektiv.

Nový ředitel ovšem hodlal všechnu tuto „kulturu neefektivnosti“, jak ji sám nazval, rozdupat na prach, s cílem zlepšit pracovní podmínky lidí, snížit náklady a stejně tak i fluktuaci, zároveň však s mnohem lepšími výsledky. Pozitivem na celé situaci bylo, že samotné řešení bylo nasnadě – jednoznačný fokus na výsledky, nikoliv na počet odseděných hodin v kanceláři.

Nebudu zde opětovně rozvádět principy managementu změny, které již dobře známe z předchozích kapitol. Jen dodám, že pan ředitel opravdu vytvořil vizi zaměřenou na výrazné zlepšení pracovních podmínek pro lidi. Důrazně odmítal, aby si nadále takto ničili jak fyzické, tak duševní zdraví, přičemž se z jeho strany nejednalo pouze o jakési prázdné fráze, jelikož byl sám této myšlence zcela oddán. Díky jeho nikdy nekončící autenticitě mu zaměstnanci tuto filosofii nakonec uvěřili.

Vedli jsme pak zajímavou diskusi, jestli může vize podobného ražení opravdu pomoct i u takto zásadní transformace, načež jsem mu ukázal, že stejný přístup fungoval i v jiných podnicích. Kupříkladu, když Paul O’Neill převzal firmu Alcoa vyrábějící hliník, tak se ke zděšení investorů rozhodl, že hlavním cílem nebude zisk, ale bezpečnost pracovníků. Díky této vizi však O’Neill dokázal naprosto reorganizovat celou firmu a významně zlepšit nejenom samotnou bezpečnost, ale rovněž i její finanční výsledky.72

Tak nebo tak, po několika měsících se panu řediteli změna povedla a lidé byli čím dál tím více ochotni zaměřovat se především na výsledky, nikoliv na počet hodin. Pochopitelně, transformovat se musel i celý systém výpočtu mezd, který již nadále neodměňoval vysoké počty hodin, nýbrž právě výsledky.

S odstupem několika let mohu konstatovat i jiné zajímavé dopady. Fluktuace se v čase opravdu výrazně snížila, byť pravdou zůstává, že těsně po samotné transformaci necelá pětina zaměstnanců odešla, případně odejít musela, neboť dle jejich názoru se mělo více cenit snahy nežli výsledků.

Dalším efektem bylo jak snížení počtu odpracovaných hodin, tak i mzdových nákladů. K těm je však potřeba dodat, že se snížily zejména v poměru k tržbám, nikoliv v absolutní hodnotě. Důvodem je, že se stejnými pracovníky dokázala firma udělat více a být efektivnější, což vedlo k nárustu tržeb, avšak lidé si zachovali mzdu, na níž byli zvyklí. V přepočtu na hodinu si dokonce vydělali téměř dvojnásobek.

Zajímavým efektem, jenž z této nové kultury zaměřené na výsledky přirozeně vyplynul, byla spokojenost lidí s faktem, že jsou měřeni. Jak by i ne, jejich mzda z nemalé části závisela od kvalitního systému metrik. Důsledkem, který mě osobně v další spolupráci nejvíce pomohl, byla s tím spojená obrovská hromada dat, díky nimž jsme zlepšili řadu procesů a udělali systém ještě spravedlivějším.

Zároveň však je potřeba dodat, že mzda výrazněji závislá na výsledcích stejně tak přináší i jisté výzvy. Abych pravdu řekl, taktéž v týmech, jež jsem vedl, tomu nebylo jinak. V podobném nastavení totiž lidé přirozeně tíhnou k aktivitám, které přímo souvisejí s krátkodobými výsledky. Nebylo nikterak jednoduché v takto nastaveném systému odměňování zaměřit pozornost týmu na dlouhodobé projekty, jejichž výsledky se kolikrát dostavily klidně až za rok.

Zmíněný příklad oné technologické firmy sice skončil úspěšně, avšak často tomu tak není. Smutným příkladem nechť je můj dobrý známý, jenž pracuje ve velkém korporátu, dle objektivních metrik doručuje nadstandardní výsledky, a i přesto nedostal povýšení na pozici ředitele divize. V tichosti mu bylo sděleno, že nehledě na výsledky musí ještě pět let počkat, aby dosáhl alespoň podobného věku, v jakém jsou i ostatní ředitelé, jinak by prý jeho kariérní postup mohl působit neférově pro ty, kteří jsou v organizaci řadu let. Názor na povyšování dle odžitých let v podniku bez ohledu na doručené výsledky nechám na čtenáři.

Bariéry přechodu na výsledky orientovanou kulturu

Je celkem fascinující pozorovat, nakolik rozdílné reakce dokáže vyvolat jenom samotná představa kultury zaměřené na výsledky. Jakmile tuto vizi nastíním majitelům či ředitelům podniků, cítím z jejich strany převážně zájem, případně rovnou dotazy, co konkrétně je potřeba udělat, aby i jejich organizace vnesla více takovéhoto přístupu do každodenní praxe. Naopak, jen co toto téma otevřu se zbytkem firmy, nemalá část přítomných lehce pobledne, leč v žádném případě zde nechci paušalizovat.

Položme si ale onu zásadní otázku – jak moc je náročné podobnou kulturu, nebo alespoň některé její střípky, zavést v podnicích, v nichž historicky převládal spíše fokus na snahu či počet odpracovaných let nežli na výsledky? Abych byl upřímný, nejedná o snadný úkol, zejména v případě, kdy se firma nenachází v krizovém období, v němž lze podobné změny zavádět snadněji.

Důvodů pro odmítání tohoto přístupu je nepřeberné množství, avšak zmíním alespoň ty, jimž jsem sám nejčastěji čelil. Prvotní reakcí zpravidla bývá nějaká variace věty „To je příliš tvrdý přístup“, avšak za těmito slovy se nejspíše schovává něco mnohem hlubšího. Když jsem kupříkladu onen princip zaváděl do týmů, které jsem převzal, tak se nevyhnutelně objevila obava typu „Co když to nezvládnu?“, a to především v situacích, kdy byla na výsledek navázána i nemalá část mzdy. Obavy jsou naprosto přirozené a nenechte se mýlit, budou se vyskytovat i u velmi kompetentních lidí, kteří objektivně svoji práci dělají perfektně. Obavy však ze své podstaty racionální nejsou, a proto je k nim potřeba tak i přistupovat.

Dalším argumentem bránícím v přechodu na kulturu výsledků je poměrně častá představa, že se tím zničí dosavadní příjemná atmosféra v organizaci. V tomto tvrzení, tak jako vesměs ve všech, může být zrnko pravdy. Zažil jsem úsměvnou situaci, kdy zaměstnanci de facto tvrdili, že pokud se něco takového zavede, už nebudou mít v práci čas na několikahodinové konverzace o osobním životě s kolegy. Uznávám, že tato filozofie opravdu může podobné chování vymýtit, přičemž nechám čistě na vás, jestli je to dobře nebo špatně.

Na druhou stranu, jak již bylo zmíněno, lidé mohou ztratit fokus na strategičtější témata, jejichž dopad se projeví až za delší dobu, a proto se kolikrát zaměřují především na aktivity, jež se odzrcadlí v příští výplatě. Avšak obecně vzato, minimálně moje subjektivní zkušenost říká, že tato filozofie vztahy spíše zlepšuje, a to zejména díky své férovosti – pokud je samozřejmě zavedena správně.

Rovněž platí, že kultura zaměřená na výsledky není pro všechny a při její implementaci skutečně může dojít k nemalému odchodu lidí, kteří s tímto přístupem nejsou hodnotově sladěni. V praxi se nejedná o nic nezvládnutelného, avšak je potřeba s tím dopředu počítat. Z toho důvodu představitelům firem rovnou říkám, aby měli připravené zdroje pro nábor, jenž bude téměř určitě nutné zintenzivnit.

Mimochodem, v delším období je z pohledu akvizice nových talentů vhodné s trhem práce tuto filozofii jasně a zřetelně komunikovat. Selekce lidí totiž začíná dávno před pohovorem, a proto je mnohem efektivnější co nejrychleji odradit lidi, pro které vaše organizace zkrátka není vhodným místem, a zároveň jako magnet přitáhnout ty, kteří kulturu zaměřenou na výsledky ocení.

Měřit či neměřit?

Měření výsledků může být jak skvělým pomocníkem, tak strašlivým pánem. Začněme proto u dvou nejčastějších nešvarů, které kolikrát zcela podrývají legitimitu jakéhokoliv měření, a není se pak čemu divit, když zaměstnanci na podobné nápady zanevřou.

Prvním z těchto neduhů je měření zcela nerelevantních ukazatelů. Příkladem nechť je call centrum, ve kterém měli telefonisté jakožto primární cíl maximalizaci počtu vytočených čísel z databáze. Jednoho dne se pak vedení detailněji podívalo na data a zůstalo velice zaražené skutečností, že před koncem každého měsíce přibilo značné množství vytočených a okamžitě zrušených hovorů. Cíl však byl splněn. Do této kategorie by docela dobře mohl patřit i zmiňovaný počet odpracovaných hodin.

Avšak nechápejte mě špatně, samotné metriky jsou naprosto logické a data z nich lze skvěle využít. Problém nastává spíše v situacích, když je zvolíte za primární, ne-li dokonce jediné indikátory výkonu, jež by měly hodnověrně odrážet doručené výsledky. Zde prostě velmi trefně platí tvrzení, že lidé vám pak doručí přesně to, co měříte – v dobrém i zlém.

Každopádně, v uvedeném případě měli zaměstnanci výsledek, jakkoliv špatně definovaný, víceméně ve svých rukou. Mnohem větší frustraci způsobují situace, kdy tomu tak úplně není. Příkladem ať je můj známý, jenž pracoval na hlavní pracovní poměr v roli servisního technika. Jeho mzda z nemalé části závisela na počtu servisů za měsíc, avšak problém byl, že někdy měl práce dost, nicméně jindy téměř žádnou, což mu způsobovalo nemalé turbulence v osobních financích. Prostě a jednoduše, i přesto, že by rád pracoval a dělal více servisů, tak nemohl. Situace by samozřejmě byla bývala zcela odlišná, kdyby se jednalo o živnostníka s vícero dodavateli servisních zakázek, avšak zde šlo o klasického zaměstnance. Naštěstí, systém jako takový se nakonec od základu překopal, načež odměňoval především dobře odvedenou práci a stejně tak spokojenost zákazníka, avšak o tom až za chvíli.

Ještě předtím se ale podívejme na druhý neduh, jímž je ignorace podstatných okolností výrazně měnících pravidla hry. Dosti smutný příběh mi vyprávěla kandidátka, kterou jsem jednou pozval na pohovor. Pracovala pro velkou firmu, přičemž náplní její práce bylo vyhledávat a oslovovat potenciální talenty pro různé oblasti byznysu, přičemž disponovala balíčkem technologií, jež byly pro tuto roli asi stejně důležité jako sekera či pilka pro dřevorubce. Jednoho dne jí však na ony softwarové nástroje z ničeho nic vypršela licence, a od toho momentu k nim již neměla přístup, což samotnou práci výrazně zpomalovalo. Poněvadž se bavíme o firmě, v níž platilo, že jedna ruka neví, co dělá ta druhá, tak smlouvu jaksi nikdo neměl čas obnovit, leč rozpočet schválený byl, a ona sama v tomto ohledu nic dělat nemohla, leda tak jít za svým nadřízeným pro radu.

Manažer však této pracovnici řekl, že situaci chápe, nicméně nemá kapacitu s tím cokoliv dělat, byť čas na její kritiku s odůvodněním, že nedoručuje požadované výsledky, si vždy našel. Popravdě, byl jsem k tomuto příběhu malinko skeptický, nicméně danému manažerovi jsem stejně chtěl zatelefonovat kvůli referencím na onu kandidátku. Světe div se, vše potvrdil a hrdě dodal, že on z výsledků nikdy neslevuje, protože takový je přece smysl jeho práce.

Celá iniciativa vedoucí k měření výsledků se může takto jednoduše obrátit naruby, načež se z ní stane akorát tak zdroj frustrace, problémů a demoralizace. Měření je totiž skvělý pomocník, ale opravdu špatný pán. Jakkoliv dobře je kvantifikace výsledků nastavena, vždy je potřeba brát v úvahu kontext a okolnosti.

Nechápejte mě ale špatně, určitě doporučuji, aby se i v této nepředvídatelné situaci data měřila a zaznamenávala. Proč by i ne, zejména v takovémto případě se jedná o cenný zdroj dat, jasně poukazující na důsledky, jež plynou z přehlédnutí termínu vypršení oné smlouvy. To však samozřejmě neznamená, že by měla být sankcionovaná i samotná pracovnice, které se objektivně změnily podmínky, a prodloužení smlouvy zkrátka nebylo v její kompetenci. Právě takovéto kritické situace však často velmi pečlivě prověří kvalitu vedoucích pracovníků.

Má tedy vůbec smysl něco měřit? Ano, měření má velký smysl, je ale potřeba zabezpečit, aby potenciální přínosy vnímalo nejenom vedení, ale i zbytek organizace. Pojďme se tedy podívat na ty největší benefity.

Prvním důvodem je, že disponujete-li daty, dokážete zlepšovat procesy a obecně prostředí v organizaci. Bez dat totiž jen těžko identifikujete úzké místo, leda tak pocitově, natož pak přínos samotného zlepšení.

Bezpochyby platí, že u procesu, jako je třeba přebírání pošty na recepci, asi nebudete potřebovat hromadu dat. Avšak u komplexnějších procesů, jako je například zlepšení prodeje nebo zefektivnění náboru, vám mohu garantovat, že bez dat jste nahraní. Nezpochybňuji, že nakonec naleznete to správné řešení, nejspíše však metodou pokus-omyl, respektive lépe řečeno pocit-omyl. Díky měření nabízím možnost čistého zásahu na první výstřel.

Druhou oblastí je „předpovídání budoucnosti“ a s tím spojené plánování. Zůstanu-li u jednoduše představitelných příkladů z oblasti obchodu či náboru, tak naprosto standardní zadání, jež pravidelně řeším, si můžete představit následovně – vedení firmy mi sdělí, že v nějaké lokalitě potřebují obsadit dejme tomu padesát vývojářských pozic. Zpravidla mi pak položí otázku, co se musí stát, aby bylo cíle dosaženo?

Mojí první reakcí je nejčastěji žádost o přístup k historickým datům, zejména pokud již v minulosti podobné pozice obsazovali. Díky nim následně dokážu namodelovat celý trychtýř obsahující kupříkladu počet talentů, které je nutno oslovit, a stejně tak i počet lidí, již je potřeba mít v každé fázi výběrového procesu, aby bylo dosaženo cíle. Zpravidla taktéž vím, do kdy je potřeba všechny pozice obsadit, načež vytvořím tabulku obsahující informaci o tom, jaké konkrétní výsledky je nutno doručit třeba na týdenní bázi, aby za půl roku oněch padesát lidí sedělo v kanceláři. Plán takto podložený daty už má svoji váhu.

Pochopitelně, snadno může nastat situace, kdy firma obsazuje některé pozice poprvé, avšak i zde je kolikrát docela dobře možné využít data z alespoň rámcově podobných pozic. Neměří-li se však nic a data zcela chybějí, tak nastává problém, jenž se sice vyřešit dá, nicméně odhad budoucnosti nebude natolik přesný.

Suma sumárum, díky datům lze objektivně, leč samozřejmě nikdy ne dokonale, předpovědět budoucnost. Je pak úplně jedno, jestli se bavíme o náboru či o prodejním cíli ve výši padesáti milionů za rok. Data zabezpečí, že si vytvoříte docela rozumný plán, který alespoň v mé praxi vždy předčil „pocitologii“.

Třetím, opět velmi zásadním důvodem k měření je spravedlnost. Tím je myšleno, že ať už povyšování či odměňování, případně jakékoliv další benefity, mají být úzce spjaty s měřitelnými výsledky, nikoliv se subjektivními pocity a sympatiemi manažera. Potkal jsem dokonce i firmy, jež výsledky lidí zveřejňovaly tak, aby byly dostupné a viditelné pro všechny ostatní spolupracovníky. O to více však platí, že je podstatné měřit správnou metriku a brát v potaz kontext, jinak může být výsledkem pravý opak spravedlnosti.

Na druhou stranu, je potřeba si přiznat, že ne všichni v organizaci spravedlnost chtějí. Ve firmách se mohou nacházet lidé, kteří již dobře vědí, jak opatrně našlapovat ve stínech takovým způsobem, aby za minimální snahu dostávali maximální možnou odměnu. Právě zde pak platí, že vhodné měření vnese světlo do jejich každodenní agendy a buďto se pak odhalí, že až takoví dříči to přeci jenom nejsou, nebo zkrátka začnou pracovat tvrději.

Všiml jsem si, že především tato skupina relativně často reaguje na myšlenku měření slovy „Vy nám snad nevěříte!?“, načež se ti opravdu tvrdě pracující kolikrát jen usmívají, jelikož dobře vědí, jak se věci mají. Avšak není tomu tak vždy. Zejména když má někdo špatnou zkušenost z minulosti, kdy musel čelit oněm neduhům v měření, které jsme si popsali na předchozích stránkách. Pak se opravdu není čemu divit a vedení bude muset dokázat, že tentokrát to bude vypadat jinak.

Posledním důvodem, o němž se moc nemluví, je jakési bezpečí na úrovni týmu. Vždy, když jsem stál v čele nějakého týmu, se alespoň jednou přihodilo, že jiné oddělení, ať už z důvodu vlastní frustrace, nebo prostě z důvodu nepochopení, utrousilo poznámku o tom, jak si tento tým nedělá pořádně svoji práci, a tudíž nedoručuje výsledky.

Slyšet podobné komentáře, když vidíte, jak váš tým tvrdě pracuje na hranici svých sil, je samozřejmě nespravedlivé, což ale nikoho nezajímá. V těchto situacích jsem naštěstí disponoval něčím mnohem účinnějším než frází „To není fér.“ Měl jsem po ruce data, jež objektivně a bez emocí demonstrovala, že tvrzení druhé strany je zkrátka a dobře nepravdivé.

Závěrem lze říct, ze zmíněné důvody jsou důležité nejenom pro vás, jakožto představitele firem, nýbrž i pro samotné zaměstnance. Vrátíme-li se k myšlence managementu změny, tak platí, že ukování vize, jež polopatisticky všem dotčeným sdělí ony zřejmé výhody, je jedním ze základních pilířů jakékoliv transformace. Avšak pro plné pochopení tematiky měření nám ještě zbývá alespoň stručně prodiskutovat, co všechno vlastně dává smysl měřit.

Co dává smysl měřit?

Téma měření by sice mohlo dost dobře posloužit jakožto námět samostatné knihy, avšak pojďme se alespoň ve stručnosti podívat na základní tipy a triky z praxe. Co tedy dává smysl měřit?

Zpravidla nejjednodušší variantou je měření výkonu v absolutní hodnotě. Toto malinko abstraktní tvrzení kupříkladu znamená měření počtu uzavřených smluv či obratu u obchodníka, počet opracovaných kusů u výrobních pozic, již zmíněný počet obsazených pozic u náborářů, případně i čas, jenž zabere doručení zásilky u role kurýra. Zajímavé jsou i ukazatele typu „náklad na kus“, jako je třeba náklad na zpracování jedné smlouvy u backoffice oddělení. Pamatuji si dokonce na firmu, v níž byl každý řádek výsledovky přidělen nějaké roli, která jej měla na starosti.

Často je však nutné využít i relativní, tedy procentuálně vyjádřené ukazatele. U již zmíněného servisního technika, případně v onom call centru, se nabízí měřit spokojenost zákazníka, případně procento úspěšně vyřešených technických problémů.

Měřit výkon obecně není tak těžké, ať už v absolutním či relativním vyjádření. Avšak kdykoliv tuto větu dořeknu, tak se někdo ozve se zcela legitimním dotazem – co měřit u pozic, jako je třeba recepční či asistentka? Měřit by samozřejmě šlo leccos, ale máloco z toho dává smysl, proto doporučuji uvědomit si, že každá role v organizaci má nějakého zákazníka. Každá. Nemusí se samozřejmě jednat o externího odběratele, většina rolí má stejně jakožto přímého zákazníka někoho zevnitř firmy.

Proto se přímo nabízí položit otázku ohledně spokojenosti rovnou zákazníkovi. Jak jsou pracovníci ve firmě spokojeni s úklidem? Jak jsou zaměstnanci spokojení s atmosférou a obecně prostředím v kanceláři? Takto jednoduché metriky poměrně dobře odzrcadlí kvalitu výkonu pracovníka úklidu či office managera. Rovněž lze tento typ metriky efektivně využít právě u již zmíněných obchodnických či třeba náborářských pozic.

Další rozumnou možností je zeptat se kolegů, ať už přímo z týmu, nebo mimo něj, jak se s daným člověkem pracuje. Je pak zajímavé pozorovat, že i naprosto excelentní zaměstnanci z pohledu výkonu dokážou bez problémů zruinovat celý tým, o čemž si řekneme v další podkapitole.

Závěrem jen dodám, že zmíněné metriky lze samozřejmě v agregované podobě uplatňovat i na vedoucí pracovníky, protože v konečném důsledku vás primárně zajímá, jak kvalitní tým postavili, ne nutně kondice jednotlivců.

Nakonec jen malá rada z praxe – pokud je z jakéhokoliv důvodu náročné začít měřit výkon pracovníků, kteří nejsou na manažerských pozicích, doporučuji nejdříve začít s měřením týmu jakožto celku. Tím pádem prvně nastavíte metriky manažerům a necháte je, ať zařídí finální výsledek. Posléze se stejně začne krystalizovat potřeba měřit i samotné jednotlivce.

Jen výsledky nestačí

Leč jsme si od začátku říkali, že výsledek je to, co se počítá, nechci, aby finálním vyzněním této myšlenky bylo, že na ničem jiném by záležet nemělo. Výsledky jsou samozřejmě naprostým základem, ale samy o sobě k úspěchu zkrátka nestačí.

Velmi živě si vzpomínám, jak mi šéfka HR oddělení jedné nadnárodní firmy zmiňovala případ recruitera, jenž měl neoddiskutovatelně skvělé výsledky a s grácií obsazoval i ty nejtěžší pozice. Za těch mnoho let strávených v náboru nashromáždil značné množství kontaktů a s kandidáty jednal velmi taktně – škoda jen, že se něco podobného nedá říct i o jeho vztahu ke zbytku týmu. Nechci jít příliš do detailů, ovšem výsledkem celé této eskapády bylo, že kolegové z onoho týmu odmítali chodit do kanceláře, když tam byl on. Manažer náboru o celé situaci věděl, ale nic nedělal, protože přece výsledky. Jenomže si neuvědomil, že především výsledky týmu jakožto celku, nikoliv pouze jednotlivce, jsou to, co se počítá. A ty se začaly pomalu hroutit, byť k největší eskalaci došlo v moment, kdy začali odcházet lidé.

Manažer tedy v panice zapojil externí agentury i na pozice, které nebyly nikterak náročné, avšak z kapacitních důvodů nezbyla jiná možnost. Nicméně, toto rozhodnutí celý nábor výrazně prodražilo a červená kontrolka již začala svítit i u vyššího managementu. V mezičase se podařilo do týmu přitáhnout nové lidi, avšak očekávaná úleva se nedostavila, protože ti po pár týdnech sami odešli. Jelikož se tým hroutil a nedoručoval výsledky, vedení přemýšlelo nad výměnou manažera, načež si řekli, že novým potenciálním lídrem by se tedy měl stát „logicky“ ten nejostřílenější člověk, jímž byl samozřejmě onen, řekněme, komplikovaný kolega.

Zmiňovaná šéfka HR, velmi tvrdá, ale zároveň vysoce kompetentní manažerka, si tím ale natolik jistá nebyla. Bez jakéhokoliv oznámení nasedla do letadla a hned ráno stanula před celým evropským týmem. S každým členem týmu i mimo něj se individuálně pobavila a večer pozdržela lokálního personálního ředitele v kanceláři, aby bez odkladu našel způsob, jak připravit dvě výpovědi s okamžitou platností – jednu pro onoho toxického kolegu a druhou pro manažera týmu, jenž naprosto selhal.

V následujících týdnech se nábor z důvodu začlenění dalších externích partnerů prodražil ještě markantněji a zbylí kolegové měli taktéž více práce, avšak nestěžovali si. Ba naopak, s úsměvem a chutí se vrhli do všech aktivit. Nakonec se našel i nový manažer a seniorní recruiter. Je pravdou, že onen nový senior sice byl vynikající, ale nedosahoval tak nadlidských výkonů jako jeho předchůdce. Avšak byl pro méně zkušené kolegy mentorem a po lidské stránce tým fungoval výborně. Asi by nemělo být překvapením, že tým jakožto celek po nějaké době doručoval ještě lepší výsledky než předtím.

Z celé této situace lze vyvodit i obecnější závěry. Když si představíte graf se dvěma osami, přičemž na první jsou výsledky a na druhé jakási kompatibilita s firemními hodnotami, neboli obecně s kulturou, můžeme konstatovat několik věcí.

Doručuje-li pracovník skvělé výsledky a zároveň je v souladu s firemní identitou, tak se není o čem bavit. Stejně tak se není o čem bavit, pokud někdo v souladu s podnikovou kulturou není a zároveň nedoručuje ani výsledky.

Zajímavější jsou však situace, kdy je pracovník v naprosté harmonii s podnikovou kulturou, nicméně výsledky nedoručuje. Jakési „učebnicové“ řešení by nám řeklo, že takovýto člověk rovněž v organizaci nemá co hledat. V praxi ale spíše pozoruji, že pokud ono nedoručování výsledků trvá kratší dobu, případně není až tak propastné, tito lidé obvykle dostanou další šanci a možnost k nápravě. Nicméně, trvá-li takovýto stav dlouhodobě, nedá se nic dělat.

Poslední a dosti možná nejkomplikovanější možností jsou právě skvělé výsledky a zároveň nekompatibilita s podnikovou identitou. Je mi jasné, že realita prostě není černobílá a lidé se nedělí na kompatibilní a nekompatibilní. Hranice jsou totiž relativní a pravidla nejistá. Spíše mám zkušenost, že pokud je někdo sice v nesouladu, avšak nikterak neškodí, jen si prostě myslí svoje, nemusí se jednat o devastační problém. Horší jsou však ony toxické identity, jež jsme si demonstrovali i na příkladu. V takových situacích je pak kolikrát lepší jednat okamžitě, než se stihne rozsypat celý tým.

Praxe nás ale tvrdě učí, že nic není tak jednoduché a někdy si prostě firma alespoň krátkodobě nemůže dovolit i takto nekompatibilního zaměstnance vyhodit. Něco podobného jsem měl možnost pozorovat na případu velmi specializovaného odborníka, jenž byl prostě k nevydržení. Možná úsměvným, leč funkčním řešením bylo, že obdržel samostatnou, krásnou a prostornou kancelář ve vedlejší budově, čímž se hodně problémů eliminovalo. Lidé z jeho týmu však nezáviděli, jelikož dobře chápali podstatu řešení a byli za něj rádi.

Princip výsledků

Gallienův nekompromisní přístup, jenž zachránil říši svým fokusem na výsledky, je bezpochyby platný i v moderních firmách. Nechci vznášet paušalizovaná tvrzení o tom, jak je kultura zaměřená na výsledky vhodná pro každou organizaci, protože býti nemusí – už jen z toho důvodu, že vlastníci se mohou zcela svobodně rozhodnout jinak a já jsem zastáncem myšlenky, že na něco takového mají plné právo. Spíše považuji za férové dodat, že osobně mohu s čistým svědomím doporučit vesměs každému podniku zvážit alespoň některé střípky této filozofie.

Avšak buďte zároveň i opatrní. Ano, výsledek je to, co se počítá, nicméně jen výsledek nestačí. Pokud je totiž daná osoba v aktivním nesouladu s identitou organizace, může výrazně narušit její fungování. Stejně tak platí, že pokud je někdo skvělým kolegou, ale výsledky dlouhodobě nedoručuje, lze zpravidla zachovat přátelský, nikoliv však pracovní vztah.

Nejde tedy ani tak o to, že by výsledek byl tím jediným, co se počítá. Spíše platí, že bez výsledků se nic dalšího počítat nemůže.

Poznámky

  1. Young, Michael. “The Rise of the Meritocracy.” The Rise of the Meritocracy, Routledge, 2017. ↩
  2. Paul H. O‘Neill. Online. 2023. Dostupné z: https://www.pauloneilllegacy.com/. [cit. 2025-04-14]. ↩