Úvod›Knihy›Tisíce let praxe›Kapitola VIII: Firma musí růst za jakoukoliv cenu
Kapitola VIII · Alexandr Makedonský

Firma musí růst za jakoukoliv cenu

Stagnace v obratu je prý naprostým selháním vedení podniku. Růst zkrátka musíte, jelikož se to přeci „tak dělá“, a navíc „všichni ostatní“ rostou. Je tedy opravdu osudem – ne-li dokonce povinností – každé firmy růst až do konce své existence? A nemůže náhodou bezhlavý růst paradoxně zapříčinit pád celé organizace? Pojďme toto téma otevřít spolu se zakladatelem nejrychleji rostoucího „startupu“ v dějinách.

Alexandr proti celému světu

Růst se musí za každou cenu – i takto by mohlo znít heslo proslulého Alexandra Makedonského, jehož fokus na nikdy nekončící expanzi říše až za hranici známého světa se stal legendárním. Dějiny si Alexandra pamatují především proto, že se již v pouhých dvaceti letech rozhodl bez jakéhokoliv respektu zaútočit na svého nesrovnatelně většího souseda, jímž byla mocná a do té doby obávaná Perská říše. Původním, respektive oficiálním plánem totiž bylo osvobodit řecká města od perského vlivu. Tento cíl byl bleskurychle splněn, avšak Alexandra nikterak neuspokojil, jelikož chtěl mnohem, ale mnohem víc.

Proto s armádou pokračoval dál, načež Peršany k jejich nesmírnému překvapení opět porazil, následně pak osvobodil i Egypt, v němž ho vyhlásili za faraona a boha. Nezapomněl přitom založit i město a skromně jej pojmenovat Alexandrie. To mu ale nestačilo, ani zdaleka.

Dareos III, tehdejší perský vládce, mu zkusil diplomaticky nabídnout třetinu říše, avšak nic takového nepřicházelo v úvahu.67 Alexandr totiž prahl po výrazně rozsáhlejším impériu. A tak válka pokračovala, načež záhy dosáhl dalšího nemožného vítězství a konečně se tak stal vládcem celé perské říše. Asi vás nijak zásadně nepřekvapí, že ani ta jeho hlad neutišila.

S myšlenkou, že dvě říše jsou více než jedna, vydal se Alexandr na výboje do dnešní Indie, kde opět zvítězil, avšak jeho věrná, leč unavená armáda odmítla pokračovat dál. Tato malá „pauza“ mu však rozhodně nezabránila v zahájení příprav na dobití Arábie, nicméně k výpravě nakonec nedošlo, poněvadž Alexandr v Babylonu náhle zemřel.

Pro plné pochopení Alexandrových ambicí je potřeba se na celou situaci dívat v kontextu dané doby. S armádou totiž pronikl doslova až za geografické hranice známého a jeho konečným cílem mohlo dost dobře být ovládnutí celého známého světa za jakoukoliv cenu. Jinak řečeno, růst a jenom růst, nikoliv stabilita či prosperita, se alespoň z dnešního pohledu zdá býti tou nejsilnější Alexandrovou motivací, ať už vyvěrala z čehokoliv.

Nechci však zpochybňovat onu neskutečnou vůli, odvahu, schopnost inspirovat či jeho geniální válečnické myšlení. O tom však již bylo napsáno hodně. Na následujících stránkách nás bude daleko více zajímat právě samotná touha jít dál, růst a dosáhnout ještě víc, bez ohledu na všechno ostatní. A že se nám něco takového bude hodit, jelikož osobně znám několik moderních Alexandrů.

Svěřili byste firmu Alexandrovi?

Někdy na jaře roku 2023 jsem se měl potkat s majitelem středně velké personální agentury. Přišlo mi zvláštní, když navrhl, abychom se pro jednou nesešli u něj v kanceláři, nýbrž v restauraci na druhé straně města. Třebaže mě jeho požadavek překvapil, nepochyboval jsem, že má k takovému jednání dobrý důvod – a ten na sebe skutečně nenechal dlouho čekat.

Ukázalo se totiž, že pan majitel se cítil být jaksi nespokojen s ředitelem, jehož asi rok před naší schůzkou najal, s cílem předat vedení firmy dál, načež by se on sám mohl věnovat jiným projektům. Nejzajímavější na celé této konverzaci kupodivu bylo, že nedokázal úplně exaktně pojmenovat, co přesně mu vadí, i přesto však tušil, že ne všechno klape, jak má. Nicméně, onen ředitel doručoval solidní výsledky a po lidské stránce jej měli zaměstnanci taktéž vcelku rádi. Po více než hodinové konverzaci a jednom vystydlém steaku byla diagnóza nad slunce jasná – do vedení firmy si dosadil Alexandra.

Celý zádrhel tkvěl v tom, že majitel zmíněné agentury zadal onomu řediteli velmi jasný cíl – podnik stabilizovat, především z důvodu předchozího rychlého růstu, a zabezpečit na dalších pět let relativně stabilní zisk, bez zbytečného riskování. Čím dál tím více se však začalo projevovat, že nově dosazený ředitel buď to slovu „stabilita“ nerozuměl, nebo spíše rozumět nechtěl.

Značná část jeho kroků totiž byla někdy více, někdy méně, leč celkem pravidelně proti jasnému požadavku stability, který obdržel od samotného vlastníka. V největším nesouladu byla ředitelova evidentní trajektorie směrem k co největšímu růstu firmy, ať už z pohledu obratu, či počtu zaměstnanců. Jak se později ukázalo, toto rozhodnutí vedlo k výraznému poklesu ziskovosti.

Několik měsíců po naší konverzaci celá situace vykulminovala až do bodu, kdy byl pan majitel nucen ředitele odvolat a na jistý čas opět uchopit otěže řízení. Jediným zdůvodněním naprosté ignorace jeho požadavků ze strany onoho odvolaného šéfa byla odpověď – „Růst se přeci musí.“ Ve skutečnosti však tento ředitel evidentně sledoval především vlastní zájmy. Nejspíše se totiž jednalo o staré dobré zvyšování moci a dopaminu s tím spojeného, či budování osobní prestiže ve společenských kruzích.

Růst se musí

Šéf firmy sledující vlastní cíle je jedna věc, avšak často slýchávám i od samotných majitelů, že růst se prostě musí a tečka. Vše, co jsem kdy v podnikové praxi viděl, hraje poměrně silně proti této hypotéze – respektive, spíše je špatně chápán význam slova „růst“. Podívejme se na tyto důvody podrobněji.

Za prvé, růst podniku, minimálně v kratším horizontu nemá ve zvyku býti lineárním či snadno predikovatelným, zejména pak u menších a středních firem. Představte si to takto – pracujete dejme tomu jakožto OSVČ s tím, že máte perfektně vyladěnou efektivitu a možná jednoho až dva pomocníky na částečný úvazek. Váš obrat za rok je něco přes dva miliony a čistý zisk milion a půl. Pak se rozhodnete, že OSVČ přetransformujete na menší firmu, abyste se posunuli o level výš.

Tento scénář jsem viděl několikrát a v krátkodobém horizontu zpravidla vedl k výraznému poklesu ziskovosti, především kvůli vystřelení fixních nákladů. Můžete najednou potřebovat kanceláře, případně zaměstnávat lidi na plný úvazek, budete jinak danit zisk, pořídíte si nějaký software a hlavně váš drahocenný čas dedikujete i samotnému řízení firmy. Je tedy klidně možné, že v dalším roce obrat vystřelí na pět nebo i deset milionů, ale čistý zisk se propadne na milion.

Po nějakém čase však dojde ke stabilizaci, váš čistý zisk se bez potíží vyšvihne na jednotky milionů a onen krátkodobý výpadek se vám bohatě vrátí, načež tento růstový cyklus znovu zopakujete. U toho všeho je akorát potřeba si uvědomit, že se zřejmě nebude jednat o lineární proces růstu. Spíše si představte, že jste se vyšplhali na vrchol kopce, a v momentě, kdy načerpáte energii, zaměříte svoji pozornost na další, ještě vyšší kopec. Abyste se na něj ale dostali, musíte prvně sejít do údolí, čímž se na nějaký čas opět ocitnete níže.

Takový proces je naprosto přirozený, problém pak nastává hlavně v případě, kdy si představitelé firem neuvědomí, že toto údolí nemusí organizace zvládnout. Následně se celkem často dějí situace, jako je onen již tolikrát zmiňovaný nedostatek hotovosti, jelikož růst ji velmi rád vyčerpává. Typicky pak mají firmy vyfakturováno za miliony s dobou splatnosti měsíc, ale na účtu chybí peníze, fixní náklady nemají slitování, pozítří je potřeba zaplatit mzdy a dodavatelé již nervózně klepou na dveře.

Druhým zajímavým jevem, který v praxi pozoruji, je získávání uznání a společenského kreditu dle obratu firmy, přičemž na zisk se jaksi zapomíná. Zcela jistě existuje mnoho racionálních důvodů, kdy je po určitou dobu výhodné ziskovost tolik neřešit a prodávat „všechno všem“. Takové jednání může být velmi rozumné třeba u krizového managementu, u startupů, u cílení na výnosy z rozsahu nebo právě v případě plánování rychlého růstu.

Potíže se pak mohou objevit především v situacích, kdy racionální uvažování vystřídá myšlení „na Alexandra“, případně se prostě něco nepovede. Ze světoznámých podniků mohu zmínit případ firmy Maytag, jež měla v osmdesátých letech tržby na úrovni necelých sedm set milionů dolarů, a po obrovském tlaku na růst se jí povedlo za dekádu dosáhnout na tržby kolem tří a půl miliardy. Odvrácenou stranou mince tohoto fantastického růstu však zůstává, že ziskovost následně klesla z osmi až dvanácti procent pod jedno procento.68

Častým myšlenkovým pochodem totiž bývá, že je přece lepší mít deset procent zisku ze stamilionového obratu než padesát procent z deseti milionů. Což je samozřejmě pravda – pokud tedy započítáme jistá rizika spojená s větší firmou. Spíše ale toto téma zmiňuji, protože jsem nejednou viděl scénáře, kdy vyšší obrat dokonce vedl k poklesu zisku, a to i v absolutní výši. V této souvislosti si vždy vybavím příklad majitelky konzultační agentury, jež po patnácti letech podnikání kompletně překopala firemní strategii. Výsledkem bylo propuštění většiny zaměstnanců a bezmála dvojnásobný zisk.

Třetí oblastí, kterou chci zmínit, je poměrně častý předpoklad, že růst tržeb je jediným možným způsobem, jak zvýšit zisk. Pokud zjednodušeně uvažujeme o výpočtu zisku jakožto o rozdílu mezi tržbami a náklady, tak logicky musí platit, že zisk lze zvýšit nejenom růstem tržeb, ale i snížením nákladů, ať už v procentuálním, či absolutním vyjádření. Z nějakého důvodu však v praxi pozoruji jakýsi zakořeněný předpoklad, že náklady nijak výrazně snižovat nelze, leda tak v krizi, případně je zde přítomna negativní asociace s hromadným propouštěním.

Vzpomínám si na firmu působící v odvětví vývoje a taktéž výroby velmi specifických očních preparátů. Byla dominantním hráčem, avšak na velmi malém trhu, a to i v globálním měřítku. Její ředitel se poměrně dlouho zabýval otázkou, jak růst dál a vlastně jediným způsobem byl vstup do více či méně odlišného odvětví, jelikož v onom úzkém segmentu již nebyl na výraznější akce prostor. Zároveň si však dobře uvědomoval, že ziskovost by pravděpodobně na delší dobu klesla, poněvadž jejich dominantní postavení a obrovská expertíza v onom segmentu jim zabezpečovaly značnou hrubou marži.

Vcelku zřejmým krokem bylo zeptat se majitelů, co vlastně chtějí oni. Jejich odpověď byla jasná – stabilní a pokud možno i rostoucí zisk bez zbytečného riskovaní, optimálně v byznysu, jemuž rozumějí, přičemž výše tržeb pro ně nehraje roli. Řešením této zapeklité situace bylo setrvání v segmentu, v němž již dominovali, což nutně znamenalo jen mírný růst tržeb. A zisk? Ten se nakonec v průběhu několika následujících let zvýšil dohromady o zhruba čtyřicet procent. Důvodem však nebyly vyšší tržby, u nichž tolik prostoru zkrátka nebylo, nýbrž soustředění se na pečlivou implementaci principů neustálého zlepšování, lean six sigma metod a obecně kaizen filozofie, což vedlo k značnému zvýšení efektivity a následnému poklesu nákladů.

V dnešní době se tento podnik zaměřuje na co možná největší automatizaci a majitelé jsou spokojeni s tím, jaký zisk firma generuje. Místo tlaku na další růst se raději přesunuli k budování nových společností v jiných oblastech, přičemž k tomu využili mimo jiné i onoho ředitele, jenž evidentně zvládl dostat původní organizaci na vrchol kopce a zároveň se oprostil od nutkání jít dál.

Čtvrtou oblastí, která se v praxi ukazuje býti významnou, je uvažování nad růstem v širším smyslu než jenom pomocí úzkého pohledu na tržby, náklady či zisk. Historicky jsem potkal několik majitelů firem, již došli k názoru, že jsou vlastně spokojeni s tím, jak firma vypadá, a chtěli by ji především zakonzervovat tak, jak je, přičemž by dlouhodobě rostla zhruba o inflaci. Nemusí se nutně jednat o špatný nápad, zároveň však chci dodat, že takto uměle vyvolaná stagnace může vést k firemnímu klimatu prosáklému nudou, což je kolikrát nejlepší cesta k poklesu – a že jsem si tuto zkušenost měl možnost bolestivě otestovat i na vlastní kůži.

Mojí chybou tehdy bylo neuvažování nad růstem v širším kontextu. Ano, firma mohla být z pohledu tržeb očištěných o inflaci víceméně zakonzervována a generovat slušný zisk, nicméně lidé v ní měli dostat jasnou vizi a smysl, jež by následovali. Mohlo se jednat o cokoliv – tlak na zlepšení spokojenosti zákazníka, požadavky na inovace, vzdělávání, kultivace firemní kultury, lepší efektivita nebo něco zcela jiného, co by pracovníkům vytyčilo jasný směr. Prostě a jednoduše, klíčem k úspěchu nakonec přeci jenom byl tlak na růst, akorát ne ve smyslu obratu, ale právě v oněch zmíněných oblastech.

Vrátíme-li se o pár tisíc let zpátky k Alexandrovi, tak je poměrně zřejmé, že jeho stylem rozhodně bylo tlačit na růst, respektive na zvětšování velikosti impéria, a to za jakoukoliv cenu. Jak již víme, takovýchto Alexandrů najdeme i v dnešní době celkem dost, ať už v majitelských, či řídících rolích.

Předložil jsem několik důvodů, proč tento přístup nemusí být vždy optimální, zejména z pohledu ziskovosti, stability a někdy i samotného přežití firmy. Avšak záleží na tom? Je vůbec smyslem podniku tvorba zisku? A jaký podíl má při rozhodování o osudu firmy rozum a jaký srdce?

Jaký to má vlastně smysl?

Jaký je vlastně smysl existence firmy? Zákon nám říká, že podnikání je soustavná činnost za účelem dosažení zisku.69 Ekonomická teorie jde ještě dál a soustřeďuje se nejenom na dosahování zisku, ale zdůrazňuje i jeho maximalizaci.

Než se však ponoříme hlouběji, je potřeba zmínit jednu zásadní myšlenku – zisk je nesmírně důležitý a bez něj podnikání zpravidla dlouho nevydrží. Nicméně, je právě ona maximalizace zisku opravdu tím hlavním smyslem existence firmy? Drtivá většina majitelů, které znám, by jistě řekla, že zisk je pro ně zcela pochopitelně důležitý. Zároveň jsem v praxi viděl takové množství rozhodnutí, jež sice vedla k zisku, nikoliv však k jeho maximalizaci, že se nemohu s onou ekonomickou teorií ztotožnit.

Některá rozhodnutí byla třeba o tolikrát zmiňovaném tlaku na růst, a s tím souvisejícím pocitem moci, ačkoliv vlastníci dobře věděli, že se nejedná o „ekonomicky racionální“ chování. U jiných šlo o osobní hodnoty – kupříkladu rozhodnutí majitele postavit novou výrobní halu na výrazně dražším pozemku, protože nechtěl poškodit místní biotop, byť povolení od úřadů by nejspíše dostal. Stejně tak možná sami znáte podnikatele držící se určitého byznysu kvůli osobní prestiži či pocitu sounáležitosti s nějakou sociální skupinou. Znám dokonce člověka, jemuž podnikání generuje spíše skromnější zisky, a kdyby se zaměstnal, příjem by mu citelně vzrostl, ale ten pocit svobody, který mu firma dává, je pro něj nad jakékoliv peníze.

Jinak řečeno, všichni tito majitelé firem mají – ať už vědomě či nikoliv – jiný podnikatelský smysl a vizi než pouhou maximalizaci zisku, což je naprosto v pořádku. Jsme lidské bytosti, ne chodící kalkulačky, čímž se však nesnažím říct, že by ekonomická teorie neměla své využití. Právě naopak, nastavuje nám velmi hodnotné zrcadlo v tom, jak by podnik mohl vypadat, kdybychom se chovali čistě racionálně, přičemž onen rozdíl mezi maximálním a dosaženým ziskem je pak cena, jež platíme za naplňování námi vytyčeného smyslu.

Jaký je tedy vztah mezi smyslem a ziskem? Často se na přednáškách ptám, koho smyslem života je dýchání – a zatím se snad ještě nikdo nepřihlásil. I přesto je nám všem jasné, že kyslík je zcela klíčový a kdovíjak dlouho si bez něj nepožijeme. U zisku je situace podobná – je nesmírně důležitý, bez něj se firma daleko nedostane a zpravidla tak ani nenaplní smysl, pro nějž byla založena. Čistokrevnou maximalizaci zisku tudíž v praxi opravdu často nevídám, minimálně ne u malých a středních podniků.

Poslední důležitou myšlenkou na toto téma je – a to především u oněch malých a středních firem – aby si vlastníci sami zvědomili, co od organizace opravdu chtějí. Jaký má pro ně osobně existence podniku smysl? Kam by měl v budoucnosti směřovat? Avšak pozor, zde je důležité si ujasnit, že není řeč o smyslu a vizi firmy jakožto celku, ale o tom, co chtějí majitelé ze svého subjektivního pohledu.

Velmi doporučuji, aby si vlastníci firem toto všechno zcela vědomě a upřímně promysleli. Až se tak stane, je klíčové o těchto skutečnostech alespoň v základu obeznámit člověka, jenž firmu řídí. Jak jinak má pak ředitel podniku vědět, kterou cestou se vydat, nezná-li ani směr? Má maximalizovat zisk? Tlačit primárně na růst? Udržet stabilitu? Případně nějak tvořit synergie s jinými firmami, v nichž vlastnící figurují? Podniková strategie je zodpovědností šéfa, nicméně stejně tak je zodpovědností majitelů, aby klidně jen v tom nejnutnějším minimu, avšak zcela jasně komunikovali, co od firmy jako takové očekávají.

Pochopitelně, nastavení smyslu a vize podniku, jež jsou pak dostupné jak interním zaměstnancům, tak veřejnosti, je něco jiného, byť neméně důležitého. Již z předchozích kapitol víme, že úspěšné podniky, které existují opravdu dlouho, mají společnou jednu věc – mění sice majitele, systém i strategie, avšak jejich smysl, hodnoty a vize se v čase modifikují jen velmi zřídka.70

Tak nebo tak, Alexandrovi se možná podařilo sáhnout si na nesmrtelnost v kontextu osobní slávy, a třebas dosáhl i zcela nevídaného růstu impéria, nikoliv však jeho stability. Nově vzniklá říše se totiž po jeho smrti rozpadla takřka okamžitě.

Princip růstu

Alexandr dodnes zůstává fascinujícím příkladem vůdcovství a nesmírné vůle. Nikdy se nedozvíme, co všechno mohl dokázat, kdyby žil déle, a rovněž není cílem této kapitoly jakkoliv jeho činy hodnotit. Především mi šlo o apel na skutečnost, že v podnikové praxi lze celkem běžně pozorovat tento „Alexandrův syndrom“ se všemi jeho klady i zápory. S vhodnou péčí se může jednat o neuvěřitelný zdroj růstu firmy. A stejně tak i jeho zkázy.

Poznámky

  1. Quintus Curtius Rufus. The History of Alexander the Great. Online. Archive.org. 2022. Dostupné z: https://archive.org/details/quintus-curtius-rufus-english-pratt/page/n7/mode/2up. [cit. 2025-03-29]. ↩
  2. O strategii: 10 nejlepších příspěvků z Harvard Business Review. Praha: Management Press, 2018. Knihovna světového managementu. ISBN 978-80-7261-555-1. ↩
  3. ČESKO. § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - znění od 6. 1. 2023. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010–2023 [cit. 7. 2. 2025]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi. cz/cs/2012-89#p420-1 ↩
  4. COLLINS, Jim. Great by Choice: Uncertainty, Chaos, and Luck--Why Some Thrive Despite Them All. První vydání Harper Business; Illustrated edition, 2011. ISBN 978-0062120991. ↩