Úvod›Knihy›Tisíce let praxe›Kapitola VII: Krizový management
Kapitola VII · Diktátoři povoláni republikou

O krizovém managementu

Krize je bojem o přežití. Následující stránky proto věnujme několika s tím souvisejícím oblastem. Tou první je jakási první pomoc pro zvládnutí takovéto náročné situace. Nebude se však jednat o ucelené teoretické postupy, nýbrž o tipy a triky, jež jsem měl tu čest vidět přímo v akci u opravdových expertů z oboru. Ve druhé části si pak posvítíme na balancování managementu a leadershipu, otázku centralizace moci, ale i smysluplnost využívání demokracie v podniku, jehož osud visí na vlásku.

Potlačuje krize demokracii?

I za dob vrcholné římské republiky se vyskytovaly krize. Tím nemyslím „obyčejné“ války, v nichž byl Řím zapleten takřka neustále, ale opravdu nebezpečné situace. Hezkým příkladem je Lucius Cincinnatus, zkušený politik a vojevůdce, jenž prý i ve svém pokročilém věku pracoval na poli, když za ním dorazil senát se žádostí o pomoc, jelikož Římané byli pod útokem kmenu Aequi. Cincinnatus tedy přijal funkci diktátora, za šestnáct dní nepřítele porazil, načež se okamžitě vzdal moci a spěchal zpátky k obdělávání své půdy.57 Jiným příkladem je nám již dobře známý Quintus Fabius, který byl při válce s Hannibalem rovněž jmenován diktátorem.

Jsem si plně vědom, že slovo „diktátor“ má dnes daleko negativnější konotaci, a není se moc čemu divit. Dokonce již na sklonku římské republiky byla tato role zrušena, zejména po tom, co se Iulius Caesar nechal vyhlásit za doživotního diktátora. Avšak v dobách Cincinnata či Fabia tato funkce ještě neměla onu kyselou pachuť a přinášela poměrně dobré výsledky.

Hlavní myšlenkou republikánského zřízení totiž bylo fungující demokratické zřízení, což alespoň v teorii znamenalo, že každý svobodný občan tím pádem mohl rozhodovat o budoucnosti své země. I přesto se vyskytly ony značně krizové situace, kdy i tak právně a demokraticky rozvinutá společnost naznala, že když se bojuje o přežití, je efektivnější vložit značnou moc do rukou jednoho člověka.

Avšak status diktátora nebyl udělován na neomezenou dobu. Právě naopak, senát musel demokraticky odhlasovat přidělení této funkce, a to pouze na dobu šesti měsíců. Diktátor rovněž neměl nic společného s, dejme tomu, absolutistickou vládou faraonů v Egyptě, jelikož ti se bez nadsázky považovali za bohy (skromnější z nich pouze za syny bohů).

Podstatou celé této funkce bylo, že umožňovala velmi rychlé rozhodování, odstraňovala nutně přítomnou byrokracii a po jejím skončení nebylo možné diktátora za jeho činy žalovat. V žádném případě se tedy diktátor nepovažoval za nejchytřejšího a nejosvícenějšího ze všech – právě naopak, jednalo se ve své podstatě o obyčejnou úřednickou funkci určenou pro neobyčejné situace.

Zásadní myšlenkou tehdejší Římské republiky totiž bylo, že demokracie, svoboda a zákony jsou posvátné. Ani těžké časy oné doby tyto pilíře nezbortily, spíše naopak, Římané dokázali najít recept, díky kterému sice bylo rozhodování více centralizované či direktivní, avšak jen po omezenou dobu, přičemž řešení samotné krize bylo daleko efektivnější. V mnohém se tato za vrcholné republiky ještě nepokřivená funkce prolíná s dnešním krizovým managementem ve firmách.

Postřehy z praxe krizových manažerů

Jak již bylo napsáno, pro potřeby této kapitoly postačí říct, že krize je bojem o přežití – leč je pravda, jak vtipně poznamenal jeden můj známý, že zejména v menší firmě je každý den bojem o přežití. Zajímavé je, že samotné kořeny slova „krize“ sahají až do řeckého lékařství a tímto výrazem byl myšlen jakýsi bod obratu, kdy se stav pacienta buď to zhorší, nebo zlepší, což je velmi trefné i pro krizi firemní. Tak nebo tak, pojďme se podívat na tipy z praxe, které s krizovým managementem souvisí, přičemž samotné pořadí neurčuje jejich důležitost.

Úplně prvním krokem k záchraně je nevzdávat se, a to ani v případě, kdy je podnik třeba v insolvenci. Kupříkladu, pokud je firma v úpadku, tedy má více dluhu než majetku a hodně nespokojených věřitelů, soud pořád může rozhodnout o reorganizaci, a to i proti vůli samotných věřitelů.58 Dokonce ani zánik právnické osoby ještě neznamená, že zaniká i „firma“. Z pohledu práva samozřejmě ano, poněvadž dojde k výmazu z rejstříku, spíše však narážím na již zmíněnou myšlenku, že firma je daleko víc než jen právnická osoba či produkt.

Druhým doporučením je sestavení přehledu o aktivech podniku a samozřejmě i o příjmech, respektive výdajích. Zmiňuji tento aspekt především z toho důvodu, že informace podobného charakteru kolikrát nezná ani samotné vedení firmy, natož pak případná externí výpomoc. Zejména u přehledu aktiv buďte opatrní a přemýšlejte v reálných tržních cenách, které často nejsou v účetnictví z dobrého důvodu reflektovány. Další zrádnou oblastí jsou peníze na pokladně, jež na ní dle účetnictví leží. V praxi se klidně můžeme bavit o milionech korun, avšak jak jistě víte, nemusí to být tak zcela pravda.

Třetím doporučením je samotná práce se zmíněnými příjmy a výdaji. V situaci, kdy firma prosperuje, je určitě dobrým nápadem optimalizovat hrubou marži a zaměřit se na ziskovost. Avšak v krizi se zdá býti vhodnějším přístupem prodávat jako o život, jelikož příliv hotovosti je tím, co dokáže opět rozpumpovat srdce podniku. Stejně tak je důležitá i prioritizace aktuálních objednávek nebo zakázek, s cílem dokončit co půjde a promptně fakturovat. Zde pro jistotu dodávám, že přizve-li si firma krizového manažera, zpravidla by neměla mít očekávání, že se bude jednat o odborníka na prodej výrobků či služeb dané firmy.

U výdajů zase platí, že je potřeba co nejrychleji identifikovat všechny díry, z nichž prostředky zbytečně odtékají. Může se zdát, že jde o triviální úkol, avšak praxe říká něco jiného. Zejména pozor na různá předplatná, leasingy a rovněž na zmíněnou pokladnu. Smutným, leč potřebným tématem k diskusi je i optimalizace mzdových výdajů. Obecně se totiž říká, že ne jednorázové, ale opakující se, klidně menší náklady, jsou oním velkým vysávačem firem.59

S tím souvisí i oblast získávání, respektive neztrácení dalších peněz. Jak na to? Nuže, všechny jednoduché možnosti jsou již v tomto bodě pravděpodobně vyčerpány. V lepším případě podniku ještě někdo půjčí, avšak zpravidla bude úvěr férově přizpůsoben riziku. Zde chci zdůraznit, že u zmíněné formy refinancování je celkem pravděpodobná situace, kdy bude jednatel nucen ručit svým osobním majetkem. Poměrně často totiž slýchávám, že u společností s ručením omezeným přece z podstaty věci platí, že jednatel za nic neručí. Toto tvrzení je však dosti nepřesné, a třebaže pomineme nesplacený základní kapitál, pořád zde zůstává požadavek péče řádného hospodáře, na nějž je potřeba vždy myslet. V krajním případě zákon v kontextu ručení zná i termín „ovládající osoba“, kterou může být nejenom společník, ale klidně i osoba úplně mimo organizaci, třeba životní partner.60 Zde se sice nabízí pokračovat směrem k holdingům či svěřenským fondům, avšak takové téma je daleko za hranicí rozsahu a ambicemi této publikace.

Každopádně v případě, kdy zmíněná půjčka již možná není, případně situaci nikterak zásadně neřeší, stojí za to se pokusit o domluvu s věřiteli v tom nejširším smyslu slova. Ti mohou usoudit, že je pro ně rozumnější ještě počkat a nesnažit se nutně tlačit na konkurz, jelikož by z něj nemuseli získat takřka nic. Suma sumárum, v krizi se toho dá dělat opravdu hodně, jen je potřeba zapojit selský rozum a kompetentní lidi.

Předchozí řádky v konečném důsledku vypichují jen několik málo vybraných oblastí krizového managementu, u nichž pravidelně vnímám rozpaky. Avšak kromě podobných praktických rad se často potýkám s různými přístupy toho, jak obecně naložit s krizovým klimatem v podniku. Pojďme se proto podívat na základní principy.

Balancování managementu a leadershipu v době krize

Abychom plně porozuměli balancování jemných nuancí managementu a leadershipu v krizovém období, pojďme si alespoň v rychlosti tyto dva pojmy připomenout. Pokud jde o management, standardně se dočtete, že jeho základem je plánování, organizování, kontrola či odměňování, potažmo sankcionování.61 Samotná definice dává smysl, leč je pravdou, že se zaměřuje především na aktivity, nikoliv na výsledek managementu jakožto celku. I z toho důvodu chci dodat, že z mé zkušenosti je v podnikové praxi rovněž zcela zásadní tvorba a nastavení systému, jejž jsme podrobněji diskutovali v kapitole o autonomním týmu. Pro připomenutí, jedná se právě o ony prvky, jako je přehledný organizační diagram aneb rozdělení formální moci v podniku, jednoznačně popsané role a očekávané výsledky, směrnice, přičemž nesmíme zapomenout ani na vizualizaci procesů pomocí nejrůznějších diagramů. Výstupem managementu je tedy fungující a propojený systém, jehož zřejmým cílem je zabezpečení výsledků.

Až do tohoto momentu je většinou všechno jasné, avšak občas zažiji bouřlivou reakci, když řeknu, že typickým přístupem k lidem je z pohledu managementu direktiva. Dokážu pochopit, pokud u někoho toto slovo evokuje věčně nazlobeného manažera, prskajícího a křičícího rozkazy na všechny strany. Pojďte se od této představy prosím oprostit, jelikož je většinou, leč samozřejmě ne vždy, naprosto zcestná.

Je pravdou, že direktiva možná má v českém jazyce poměrně negativní konotaci, avšak když se kupříkladu bavím s britskými či americkými firmami, rád říkám, že přístupem managementu k lidem je providing direction, tedy doslova jakési směřování daného člověka. Jak by i ne, dokážete si představit, že naberete do organizace nového zaměstnance a nebudete jej po nějakou dobu směrovat? Samotný fakt, že budete nanejvýš slušný, pečující a celkově velmi kompetentní manažer nic na principu direktivy nemění. Já sám při jejím využívání zpravidla začínám větu ve stylu „Mohu tě poprosit, abys do zítra udělal XY? Moc děkuji!“

Často se na přednáškách ptám, jestli podobně formulovaná věta patří spíše do managementu nebo leadershipu a velmi pravidelně se mi dostává odpovědi, že se jedná o leadership. Nenechte se však zmást, zmíněný příklad demonstruje jasnou direktivu. Být lidským, empatickým a vhodně komunikujícím člověkem z vás dělá „hodného manažera“ v tom nejlepším smyslu slova, ale nejedná se o leadership. Tím celým však ani náhodou nechci říct, že máte jakkoliv slevit z výsledků či pravidel, jen si myslím, že značná část pracovníků i v této, respektive především v této příjemnější atmosféře bez křiku a nadávek podá skvělé výsledky. A pokud ne, vždy můžete přitvrdit.

Pokud jde o leadership, ten sice často vyžaduje onu empatii, lidskost a zájem, jimiž disponuje náš takzvaný „hodný manažer“, avšak to ani zdaleka nestačí. Kdy tedy vlastně začít leadership intenzivněji aplikovat? Velmi zjednodušeně řečeno, jakmile člověk zvládne fungovat v managementem nastaveném systému a opakovaně doručovat výsledky, zpravidla dává smysl přidat na leadershipu.

A co je vlastně ten leadership zač? Bavíme-li se specificky o vedení týmu, nikoliv o vůdcovství či vizionářství obecně, tak platí, že stejně jak manažer rozvíjí systém, tak lídr rozvíjí identitu daného jedince. Nejde pouze o fokus na kompetence, ale rovněž o osobní či pracovní vize, poskytování příležitostí a stejně tak i důvěry. Lídr dává výzvy a je zároveň podporou. Lídr se mnohem více ptá, jelikož očekává, že daný člověk si již dokáže odpovědět sám, jen potřebuje navést, protože je v dané oblasti klidně větším odborníkem než samotný vedoucí – což je mimochodem dle mého názoru smyslem kvalitního šéfa, jenž nepotřebuje, dokonce odmítá být tím nejchytřejším v místnosti. Avšak nezapomínejte prosím, že stejně jako u managementu, tak i u leadershipu platí, že jeho cílem jsou výsledky.

Oddělování těchto dvou disciplín je sice příhodné pro vysvětlení toho, jak fungují, v praxi však budete nejspíše využívat obou, akorát s odlišným poměrem dle vyspělosti vašich lidí a taktéž dle situace. I když je někdo v „čistém“ leadershipu, z podstaty interakce mezi nadřízeným a podřízeným pracovníkem se zde nevyhnutelně pořád objevuje relativně velké množství direktivy. Je vždy zajímavé, když mi výjimečně nějaký podnik sdělí, že u nich se rozhodně žádný management nepoužívá, jelikož preferují příjemné prostředí, a proto využívají pouze leadership. O to více paradoxní pak je, že v těch samých firmách se zpravidla aplikuje téměř výlučně direktiva na způsob „hodného manažera“ a po leadershipu zde není ani stopy.

V týmech, jež jsem historicky vedl, bylo úžasné pozorovat, jak lidé ony principy pochopili a nejvíce mě bavilo, když jsme někdy pro zábavu schválně využívali zcela nevhodných přístupů. Kolegyně se mě například zeptala, jestli jí mohu přeposlat číslo na agenturu, se kterou jsem předtím telefonoval. Jelikož byla ke vtípkům vhodná doba, tak jsem se jí po vzoru leadershipu zeptal „Co se musí stát, abys tuto výzvu zvládla a číslo získala?“ Když jenom s úšklebem přetočila očima, tak jsem jí raději číslo rychle napsal a direktivně, formou „hodného manažera“, sdělil, co potřebuji. Humor je někdy opravdu tím nejlepším klíčem k učení se.

Platí tedy, že jak management, tak leadership jsou při vedení a řízení lidí legitimními nástroji, akorát je potřeba v jejich aplikování najít vhodný poměr. Management rozvíjí systém a je zpravidla více direktivní, leadership pak především rozvíjí lidi z pohledu jejich identity, avšak u obou se tak děje s cílem doručovat výsledky. Nicméně, v době krize se misky vah mohou vychýlit.

Lze konstatovat, že postupy při boji o přežití organizace se ani po tisících letech principiálně nezměnily. Pokud se firma dostane do opravdové krize, velmi často musí aktuální vedení pryč od otěží. Podobný krok zpravidla dává smysl, poněvadž často právě ono vedení firmu do krize dostalo, byť ne vždy tomu tak je. Ať už formálně či nikoliv, do role krizového manažera vstupuje buďto externí profesionál, případně interní člověk.

Naprosto zásadní proměnnou krizového managementu je čas, kterého je téměř jistě málo. Jednat se musí rychle, leč promyšleně a zpravidla platí, že v takovémto klimatu není na leadership dostatek prostoru, jelikož ten z podstaty věci vyžaduje čas a trpělivost. V krizi se proto využívá mnohem více direktivy než za běžného chodu. Je rovněž potřeba přiznat, že zvládání krize je nesmírně psychicky, ale i fyzicky náročná disciplína. I z toho důvodu často pozoruji, že tolik zmiňovaný styl „hodného manažera“ se zvykne i v těch nejlepších podnicích transformovat na pořád slušného, byť více autoritativního šéfa.

Zároveň je nutné mít na paměti, že krizový manažer je stejně jako diktátor za dob římské republiky jen a pouze obyčejnou rolí pro neobyčejné situace. Určitě platí, že v takto náročné situaci podnik spíše tíhne k více centralizovanému rozhodování, už jen z důvodu rychlosti, efektivity či odstranění byrokracie. Když jsem tento názor zmínil na jedné z přednášek, někdo z publika vznesl argument, že krizový manažer přeci nemůže být ze všech nejchytřejší a o všem rozhodovat sám – což je naprosto legitimní komentář. Centralizace rozhodování totiž může evokovat jakousi ignoraci názorů jiných, avšak v kvalitně vedeném krizovém managementu tomu tak není. Právě naopak, názory kompetentních lidí, již organizaci znají, jsou přesně to, co krizový manažer potřebuje jako sůl. Jak by i ne – to, že je někdo odborníkem na krize, z něj ani náhodou nedělá odborníka na produkt a zákazníky dané firmy. Jediné co centralizace a direktiva v takovéto situaci přináší, je rychlost a v konečném důsledku i úsporu nákladů.

Mimochodem, není náhodou, že u větších firem využívajících divizionální organizační strukturu, která je poměrně nákladná, se v době krize alespoň dočasně mění kurz směrem k centralizaci. To samé platí taktéž u organizací, které experimentovaly s modelem dvou nejvyšších šéfů, již řídili podnik společně. Ve specifických situacích, jako je třeba enormní růst, může tato metoda přinést nějaké výhody, i když pravděpodobně jen krátkodobé,62 avšak z praxe plyne, že v období krize selhává63 a spíše dává smysl, aby otěže vedení pevně uchopil jeden člověk.

Smyslem krizového manažera tudíž není disponovat patentem na pravdu, nýbrž jde daleko více o vytvoření hodnověrné vize a plánu, jak se z dané situace dostat. Svými rozhodnutími může pro podnik získat více času, avšak bez angažovanosti všech zúčastněných nemá šanci. Rovněž je příznačné, že kromě všech těchto oblastí musí být nejenom pro majitele, ale často i pro zbytek vedení jakousi jiskrou naděje.

Existuje vůbec demokratická firma?

Poslední oblastí, o níž chci mluvit, je demokracie ve firmách, a to nejenom v dobách krize. Občas totiž slýchávám, že standardní firma je především demokratickým zřízením, není mi však zcela jasné, jaká „vláda lidu“ má být v takovéto firmě uplatňována.

Pokud je tím myšleno, že vlastníci mohou hlasovat, přičemž váha jejich hlasů se stejně odvíjí od velkosti a typu podílu, tak dejme tomu. Stejně tak u akciových společností může kupříkladu správní rada odvolat nejvyššího ředitele. Přímou demokracii jistě nalezneme i u všemožných typů hlasování, jež jsou spojeny třeba s výběrem místa pro firemní teambuilding, a v jistém smyslu taktéž u agilního vývoje. Ale že by ve standardním podniku zaměstnanci volili, kdo bude stát v čele společnosti? Nebo že by přehlasovali ředitele firmy ohledně rozhodnutí spojeného s výší hrubé marže? Nejspíše tomu tak nebude.

Daleko více mám pocit, že si lidé zaměňují demokracii s příjemným pracovním prostředím, kde jsou jejich názory vyslyšeny a mají svoji váhu. Jak bylo zmíněno, dobrý vedoucí pracovník se dle mého názoru snaží obklopit lidmi, již jsou v dané oblasti mnohem kovanější, než je on sám. Neváhá tudíž dát na jejich názor, zajímá se a klidně nechá tým hlasovat. Zároveň si je však vědom, že finální rozhodnutí, a rovněž i zodpovědnost s tím spojená, je na něm.

Může se rozhodnout tak, jak mu jeho tým radí, nebo zcela jinak, avšak jakkoliv celá situace dopadne, je si vědom, že odpovědnost za svá rozhodnutí nemůže přenést na ostatní. A s rolí vedoucího pracovníka je nutně spjatá nemalá odpovědnost, přičemž je velmi neférové její tíhu přesouvat na své podřízené. Proto mám někdy pocit, že ohánění se slovem demokracie je spjato s obavou převzít odpovědnost.

Jak z mé praxe, tak z názorů různých odborníků64 plyne, že standardní firma v žádném případě není primárně demokratickým zřízením, ale spíše hierarchickou organizací, se všemi výhodami i nevýhodami s tím spojenými.65 Tím samozřejmě nechci říct, že prvky demokracie v podnicích nenajdeme, často právě naopak. Nicméně, hierarchické uspořádání firmám nikterak nebrání stát se úžasným místem pro práci, plným respektu, rozvoje a vhodného balancování jak managementu, tak leadershipu. Pokud se však vrátíme ke krizovému managementu, opět platí, že jakkoliv je v podniku snaha o jistou demokratizaci, krizové řízení ji nejspíše na nějakou dobu potlačí.

Je vhodné zde alespoň zmínit, že existují i názory apelující na minimalizaci hierarchického uspořádání ve firmách,66 přičemž pár nejistých pokusů jsem měl možnost vidět i v praxi. Úvahu nad využitelností podobných přístupů nechám zcela na čtenáři, jelikož se jedná o zajímavý myšlenkový experiment. Dovolím si však k němu dodat dvě proměnné, jež by měly být zváženy.

Za prvé, jak si tyto „nehierarchické“ organizace dokážou poradit v krizi? Principy ověřené tisíci lety praxe nám jasně naznačují, že v krizi, v onom boji o přežití, v němž se rozhoduje o „osudu pacienta“, má vedení tendenci inklinovat k centralizaci. Za druhé, hierarchické zřízení lze teoreticky eliminovat zrušením vedoucích rolí, jež jsou spjaté s formální mocí – potestas, vzpomínáte-li si na myšlenky Princepse Augusta. Avšak nezůstanou po odstranění oněch formálních rolí a struktur pořád hierarchie neformální, jež jsou rovněž založeny na moci, akorát na té osobní, tedy naše známe auctoritas? Lze tím pádem říct, že firmy jsou z lidské podstaty předurčeny k hierarchickému uspořádání? Nebo jen když jde do tuhého?

Principy zvládání krize

Krize zpravidla vyžaduje více direktivní a centralizované řízení v rukou kompetentního člověka. Plyne to jak z praxe v moderních podnicích, tak z principů, jež byly testovány po tisíciletí. Avšak ani období největší krize neznamená, že máme slevit ze svých hodnot a morálních zásad. Pokud něco takového zvládly civilizace tváří v tvář anihilaci, zvládnou to i představitelé firem čelící nedostatku hotovosti.

Poznámky

  1. TITUS LIVIUS. The History of Rome, Book 30. Online. Perseus Digital Library. 2025. Dostupné z: https://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0144%3Abook%3D30%3Achapter%3D20. [cit. 2025-03-29]. ↩
  2. ČERNÁ, Stanislava; ŠTENGLOVÁ, Ivana a PELIKÁNOVÁ, Irena. Právo obchodních korporací. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2021. ISBN 978-80-7598-991-8. ↩
  3. HARNISH, Verne, LADANYI, Nikolai; STUPKA, Roman a KŘEPELKA, Pavel (ed.). Scaling up: růst můžete i vy! : jak to jen pár firem zvládne... a proč ostatní ne. Praha: Nikolai Landanyi, [2020]. ISBN 978-80-270-8382-4. ↩
  4. ČERNÁ, Stanislava; ŠTENGLOVÁ, Ivana a PELIKÁNOVÁ, Irena. Právo obchodních korporací. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2021. ISBN 978-80-7598-991-8. ↩
  5. FAYOL, Henry. General and Industrial Management. Martino Fine Books, 2013. ISBN 978- 1614274599. ↩
  6. LIASHKO, Maksym. The Pros and Cons of a Co-CEO Model. Online. Entrepreneur. 2022. Dostupné z: https://www.entrepreneur.com/leadership/the-pros-and-cons-of-the-co-ceo-model/428759. [cit. 2025-05-01]. ↩
  7. FEIGEN, Marc; JENKINS, Michael a WARENDH, Anton. Is It Time to Consider Co-CEOs? Online. Harvard Business Review. 2022. Dostupné z: https://hbr.org/2022/07/is-it-time-to-consider-co-ceos. [cit. 2025-05-01]. ↩
  8. MINTZBERG, Henry. The Structuring of Organizations: a synthesis of the research. Englewood - Cliffs: Prentice Hall, 1979. ISBN 0-13-853771-2. ↩
  9. HAMEL, Gary a BREEN, Bill. The future of management. Boston: Harvard Business Review Press, c2007. ISBN 978-1-4221-0250-3. ↩
  10. LALOUX, Frédéric. Reinventing Organizations: A Guide to Creating Organizations Inspired by the Next Stage of Human Consciousness. Nelson Parker, 2014. ISBN 9782960133516 ↩