Úvod›Knihy›Tisíce let praxe›Kapitola VI: Úspěch se neodpouští
Kapitola VI · Hannibal & Scipio Africanus

Úspěch se neodpouští

Doposud jsme si již stihli nastínit řadu faktorů, díky kterým může podnik neuspět. Avšak jedním z těch nejvíce fascinujících je naprosto záměrné střelení se do vlastní nohy. Myslím tím zejména případy, kdy politikaření a pletichaření přeroste všechny meze. Typickým symptomem je, že účastníci často zcela vědomě poškozují nejenom firmu, ale kolikrát i sami sebe, hlavně aby na tom byl někdo jiný hůř. Pojďme se tedy podívat na případ, kdy jistí lidé bez sebemenšího zaváhání riskovali osud celé své říše, jen aby někdo jiný z jejich řad prohrál.

Souboj titánů – příběh, o němž se nemluví

Jména Hannibala či Scipia Africana jsou i v dnešní době poměrné známá. Méně se však už ví, o jak těžkých kalibrech velitelů, stratégů a politiků se zde bavíme. Tvrzení, že lze oba považovat za členy naprosté elity, se zdá býti rozumným. Někteří autoři dokonce zacházejí tak daleko, že jmenovitě Scipia stavějí na první místo mezi všemi generály napříč celou historií lidstva s Hannibalem v těsném závěsu.49 Tento názor samozřejmě nikdy s určitostí neověříme, avšak na tom nikterak nezáleží, jelikož se zde v každém případě budeme bavit o opravdovém střetu titánů.

V předchozí kapitole jsme si již něco řekli o Hannibalově překročení Alp, kdy v sérii bitev rozprášil římské armády. Po katastrofě u Kann se senát vrátil k Fabiánské strategii a v Itálii se mu pak už nikdo nikdy otevřeně nepostavil. Nyní se ale podívejme blíže na cestu legendárního Scipia Africana.

V době kdy Hannibal řádil na Apeninském poloostrovu, byl Scipio zhruba dvacátník a již stihl v bojích ztratit jak svého otce, tak i strýce. Avšak kromě samotného italského frontu bylo potřeba s Kartágem válčit i v místě jeho silné evropské základny, z níž se celá tato agrese přivalila – v oblasti dnešního Španělska.

Scipio se i přes svůj mladý věk dobrovolně chopil tohoto náročného úkolu a jeho cesta na vrchol mohla začít. Zatímco v Itálii generálové povětšinu času dodržovali onu Fabiánskou strategii, Scipio s mnohem větší vervou bojoval ve Španělsku. Celou tuto výpravu lze označit za ohromný úspěch, přičemž svedl řadu bitev a moc Kartága v dané oblasti eliminoval. Následně se vrátil zpátky do Říma a byl připraven dále sloužit republice, jelikož Hannibal pořád držel Itálii v šachu.

Pojďme si nejdříve vylíčit události klasickým způsobem, jenž se zaměřuje na velkolepé činy dané doby, avšak často vynechává podstatné nuance, které pro nás budou později zásadní. Tak nebo tak, klasickým, leč neúplným příběhem je, že s Hannibalem bylo potřeba něco dělat a definitivně se zbavit jeho řádění. Právě z toho důvodu chtěl Scipio přenést válku z Itálie do Afriky. Tento majstrštyk se mu povedl tak, že postavil vojsko, s nímž se přeplavil na území Kartága, kde otevřel nový front. Tímto krokem donutil Hannibala ke stažení se z Itálie a návratu do Afriky, aby bránil vlast. Všechny zmíněné události nakonec vedly k nevyhnutelné srážce dvou největších generálů (nejenom) své doby.

U Zamy se Hannibal na domácí půdě a s citelně větší armádou konečně postavil Scipionově vojsku v dlouho očekávaném střetu. Jednalo se o nesmírně náročnou bitvu plnou brilantních taktických tahů a překvapení, přičemž výsledkem si nemohla být až do samotného konce jistá ani jedna strana. Nakonec však Scipio vytáhl poslední eso z rukávu a Hannibala porazil jeho vlastní taktikou.

Noční můra z Kartága byla zažehnána, přičemž samotnému Římu se otevřely dveře k ovládnutí celého středomoří. Scipio se stal vítězem a mohl žít spokojeně až do smrti – kdyby ovšem nebylo staré dobré závisti ze strany jiných senátorů.

Jelikož je cílem této kapitoly poukázat na neduhy intrik a politikaření, pojďme se blíže podívat na jejich dopady. U Hannibala totiž skutečně existuje nezanedbatelná šance, že mohl Římany jednou provždy porazit, a naprosto tím změnit chod dějin – kdyby se mu jen z Kartága dostalo podpory, kterou nutně potřeboval. Dokonce ani po jeho obrovském vítězství nad římským vojskem u Kann se jí nedočkal. Antičtí autoři nám navíc zcela otevřeně říkají, že Hannibala ani tak neporazili Římané, jako spíše kartaginský senát svým pohrdáním a závistí.50,51

Ne dlouho po bitvě u Zamy musel Hannibal uniknout na Východ, poněvadž jeho předchozí úspěchy mu byly teď po porážce Kartága spíše přítěží. I ve vyhnanství sice ještě dokázal způsobit Římanům drobnější nepříjemnosti, ale nakonec byl vystopován a raději svůj život sám ukončil.52 Jeho poslední slova prý byla „Ukončeme konečně strach Římanů z jednoho starého muže.“53

U Scipia tomu nebylo jinak. Jak jsme si řekli, po návratu ze Španělska sestavil armádu, napadl Kartágo, donutil Hannibala k návratu a vyhrál válku. Daleko méně se ale v tomto slavném příběhu zmiňuje skutečnost, že římský senát mu v jeho snažení házel klacky pod nohy, jak to jenom bylo možné. Celou tuto výpravu totiž Scipio zorganizoval na vlastní pěst a přinejlepším pololegálně. Když bylo konečně po všem a Scipio se vítězně vrátil domů, zejména senátu se zdál býti až přiliž mocným a oblíbeným v očích svých spoluobčanů. Kvůli nekonečným útokům na jeho osobu se úplně stáhl z Říma a veřejného života obecně, přičemž patrně zašel až tak daleko, že si ani nepřál být v tomto nepřejícím městě pohřben.54 Zajímavostí je, že Scipio nejspíše umřel ve stejném roce jako Hannibal, což jen podtrhuje provázanost jejich osudů.

Pro úplnost dodám, že po této drtivé porážce Kartága, následovala ještě Třetí punská válka, která však už nebyla ničím jiným, než hledáním záminky pro Řím, aby Kartágo doslova a do písmene srovnalo se zemí. O to více paradoxní se zdá, že nebýt osobní zášti a závisti, mohly se dějiny vyvinout zcela obráceně.

Zkáza firem ve jménu politikaření

Historie je z pohledu byznysu přínosná zejména proto, že v ní lze vystopovat situace, v níž lidé řešili principiálně stejná témata, jako i v dnešních podnicích, akorát s daleko většími sázkami. Jestliže lze relativně snadno najít vládnoucí vrstvy, ochotné, ať už kvůli zášti, závisti či osobnímu prospěchu, riskovat osud vlastní říše, tak nemám iluze o tom, že ve jménu podobných incentiv někdo poškodí firmu, v níž pracuje. A někdy i firmu, kterou vlastní, jak si již za chvíli ukážeme.

Minimálně z mého pozorování plyne, že ono zmiňované politikaření má několik forem. Tu první hezky reprezentuje případ, kdy si ve firmě nabízející softwarový produkt vedení nevědělo rady s obchodním oddělením. Ať se snažili sebevíc, na autonomní tým to opravdu nevypadalo. Manažer daného týmu celou iniciativu směrem k autonomnosti hlasitě podporoval, přičemž hlavní důvod neúspěchu viděl v nekvalitních lidech, chybějícím systému a příliš složitém produktu. Čas od času sice do organizace zavítal talentovaný prodejce, avšak vždy se něco jako naschvál pokazilo a byl nucen odejít.

V daném období jsem s touto organizací řešil zcela odlišné téma, nicméně kvůli akutní nespokojenosti zákazníků se zaváděním softwaru jsem byl pověřen tento problém najít a zneškodnit. Aby se mi něco takového povedlo, bylo nutné zmapovat i proces prodeje, což onen obchodní manažer horlivě vítal, akorát se vždy vyskytlo něco urgentního zrovna v okamžiku, kdy jsem od něj cokoliv potřeboval.

Nejspíše již tušíte, v čem celý problém tkvěl. I přes absenci spolupráce ze strany zmíněného manažera jsem proces zmapoval, jen aby se ukázalo, že prodejní tým bez něj nemohl vykonávat ani běžné operativní činnosti. Následně se pak do řešení celé situace vložilo i vedení, načež vysvitlo, že pan manažer se velmi obával sesazení ze svého teplého místečka, a proto vědomě komplikoval, co jen šlo.

Rovněž záměrně vyštval všechny schopné lidi, s cílem udržet si kontrolu a status nenahraditelnosti. Tímto přístupem firmu připravil o značné příjmy, jelikož prodeje mohly být daleko vyšší, což se později i prokázalo. Nemluvě o skutečnosti, že kdyby například onemocněl, tým by zůstal zcela paralyzovaný.

Obecně lze říct, že tento první způsob politikaření může být pro firmu významně poškozující, jelikož pachatelé nejednají v podnikovém, nýbrž vlastním zájmu. Nezapomínejme však, že i přes veškerá etická selhání se zde bavíme o vysoce racionálním chování.

Druhý typ politikaření je pak daleko míň racionální, avšak o to ničivější. Do hry zde totiž vstupuje stará dobrá závist, zášť či pocit nadřazenosti. Dost možná nejhorší dopad jsem viděl ve firmě poskytující nejrůznější služby z oblasti architektury, kterou asi dekádu úspěšně budoval manželský pár. Nicméně, jak se jejich vztah postupně hroutil na osobním frontu, přenesla se tato krize i do podnikání.

Navzájem se u zákazníků pomlouvali, sabotovali společné projekty a propouštěli schopné lidi, jen aby ublížili oddělení toho druhého. Úspěšně tak vytvořili nesmírně toxické firemní klima plné podezírání, nenávisti a strachu, načež začali odcházet i ti nejvěrnější zaměstnanci. Toto martýrium trvalo něco málo přes rok a vskutku nepřekvapivě skončilo rozvodem, přičemž samotná firma se v té době již nacházela před bránami insolvenčního řízení. Až když bylo všechno zničeno, tak se domluvili, že skomírající organizaci si jeden z nich ponechá. A tak začal proces záchrany, díky němuž sice na úplný krach zatím nedošlo, ale do dnešních dní je ona firma pouhým stínem toho, čím bývala.

Jiným zajímavým příkladem je vlastník a zároveň ředitel firmy vyvíjející různé softwarové aplikace, který sice udělal chybu, avšak byl natolik silnou osobností, že ji dokázal napravit. Celý příběh začíná tím, že pan majitel zastával jak roli generálního ředitele, tak roli šéfa výzkumu a vývoje. Nicméně, organizace rostla a po čase potřeboval onu technickou roli předat. Nakonec se povedlo najít solidního kandidáta, jenž sice potřeboval trochu pomoct s leadershipem, no po technické stránce neměl konkurenci.

Po několika měsících se však postupně mezi řediteli objevovalo čím dál tím více třenic. Když jsem se pana majitele zeptal, proč si myslí, že se něco takového děje, odpověděl, že netuší, nicméně měl snahu celou situaci vyřešit. Jakožto možné řešení jsem navrhl diskusi ve třech, avšak pouze za podmínky, že mi oba dají autoritu k mediaci takového rozhovoru. V praxi je tím myšleno, že jsem celou schůzi vedl s jasnými pravidly, zejména pokud šlo o jejich vzájemné skákání si do řeči. Usiloval jsem o vytvoření takového prostředí, v němž dokážou vést rozumnou konverzaci, a při narušení této atmosféry bylo mým úkolem navracet je zpátky k podstatě.

Takto proběhly dva rozhovory a k mému překvapení bylo výsledkem majitelovo doznání, že na onoho technického ředitele prostě a jednoduše žárlí. Vysvětloval mi, jak by se vlastně nejraději sám věnoval vývoji, ale místo toho musí řídit firmu, což ho zase až tolik nebavilo. Ještě „horší“ bylo, že nový technický ředitel byl evidentně v oblasti výzkumu a vývoje o dost schopnější než on sám. Takto otevřeně své myšlenky sice sdělil pouze mně, avšak vztahy ve firmě se rychle zlepšily.

Tento příklad je poučný, jelikož nastiňuje, jak často ani my sami nerozumíme důvodům, proč nějak jednáme. Pan majitel byl naštěstí velmi uvědomělý člověk a došlo mu, že svým chováním poškozuje jak celou firmu, tak i sám sebe.

Podobné situace se však nevyhýbají ani velkým, mezinárodním korporátům. Příkladem ať je videoherní společnost Atari, kterou možná neznáte, avšak nejspíše jste slyšeli o Activision, jenž byl založen právě bývalými programátory z této skomírající organizace. Každopádně, příběh samotného Atari55 je poměrně zajímavý v tom, že do jejího čela se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dostal Ray Kassar, který předtím čtvrt století vedl textilní firmu. Jeho přístup byl, řekněme, unikátní, protože se rozhodl investovat více do marketingu a méně do samotných vývojářů her. Asi není překvapením, že jeho vztahy s programátory by šlo popsat minimálně jako napjaté. Poslední kapkou bylo, když je v médiích nazval „přecitlivělými primadonami“,56 což vedlo k masivním odchodům. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat a kvalita videoher byla katastrofální, což nevyhnutelně vedlo k úpadku, ze kterého se firma již nikdy nevzpamatovala.

Princip politikaření

Poučením z této poněkud trpké kapitoly nechť je, že jakožto lidské bytosti se kolikrát nerozhodujeme racionálně, a už vůbec ne v situacích s vysokými sázkami. Platí to jak v případech, kdy je někdo ochoten kvůli pomoci jiným riskovat vlastní bezpečí, tak v případech, kdy si někdo jiný – či dokonce i ten samý člověk – zahrává s osudem, jen aby dosáhl svého, bez ohledu na následky. V dobrém i zlém, emoce nás dělají tím, čím jakožto lidské bytosti jsme, a předstíraní, že do byznysu nepatří, se jeví býti poněkud krátkozrakým.

Poznámky

  1. HART, Liddell. Scipio Africanus: Greater Than Napoleon. www.bnpublishing.com, 2018. ISBN 978-1684116362. ↩
  2. TITUS LIVIUS. The History of Rome, Book 30. Online. Perseus Digital Library. 2025. Dostupné z: https://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0144%3Abook%3D30%3Achapter%3D20. [cit. 2025-03-29]. ↩
  3. Antické válečné umění ; podle latinského a řeckého originálu přeložili Václav Marek a Jan Kalivoda ; předmluvu napsal Pavel Oliva. Antická knihovna. Praha: Svoboda, 1977. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:8308daa0-a5eb-11e3-b833-005056827e52. ↩
  4. Antické válečné umění ; podle latinského a řeckého originálu přeložili Václav Marek a Jan Kalivoda ; předmluvu napsal Pavel Oliva. Antická knihovna. Praha: Svoboda, 1977. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:8308daa0-a5eb-11e3-b833-005056827e52. ↩
  5. Antické válečné umění ; podle latinského a řeckého originálu přeložili Václav Marek a Jan Kalivoda ; předmluvu napsal Pavel Oliva. Antická knihovna. Praha: Svoboda, 1977. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:8308daa0-a5eb-11e3-b833-005056827e52. ↩
  6. TITUS LIVIUS. The History of Rome. Online. Perseus Digital Library. 2025. Dostupné z: https://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0144%3Abook%3D30%3Achapter%3D20. [cit. 2025-03-29]. ↩
  7. LINDAHL, Nathan. What we can learn from the rise and fall of Atari. Online. Medium. 2022. Dostupné z: https://medium.com/@Nathans_Tweets/what-we-can-learn-from-the-rise-and-fall-of-atari-5a6bedffe381. [cit. 2025-04-12]. ↩
  8. Atari’s Kassar: Calling Programmers ‘High-Strung Prima Donnas’ Was A Mistake. Online. Game Developer. 2022. Dostupné z: https://www.gamedeveloper.com/business/atari-s-kassar-calling-programmers-high-strung-prima-donnas-was-a-mistake. [cit. 2025-04-12]. ↩