Úvod›Knihy›Tisíce let praxe›Kapitola V: Riziku se vyhnout nelze, porážce ano
Kapitola V · Fabius

Riziku se vyhnout nelze, porážce ano

Bez podstupování určité míry rizika je kolikrát nemožné zajistit co i jen samotné přežití podniku, natož pak jeho růst či rozvoj. Zcela zásadní otázkou však zůstává, jak najít onu oblast, v níž ještě pořád dostatečně inovujete, avšak nejste až příliš vystaveni riziku úplné zkázy? Pojďme toto téma rozebrat s odborníkem, jenž dokázal držet krok i se samotným bohem války.

Noční můra jménem Hannibal

Pro plné pochopení takzvané Fabiánské strategie musíme začít někde úplně jinde. Konkrétně u pobřeží severní Afriky, na němž se rozprostírala ona mocná říše jménem Kartágo. Postupem času se stala natolik mocnou, že v oblasti Středomoří našla v době jen pár století před naším letopočtem pouze jednoho rovnocenného soupeře – Řím.

Jakousi logickou předehrou k mnohem většímu konfliktu bylo hašteření se o území, které leželo tak akorát na půl cesty mezi jižní Itálií a dnešním Tuniskem – o Sicílii. Řím nakonec vyhrál a stal se tak vítězem oné První punské války.

Nejspíše nebude překvapením, když řeknu, že Kartágu se tento vývoj událostí moc nezamlouval a z toho důvodu se odhodlalo k rozšíření svých území do oblasti dnešního Španělska. Stejně tak asi nebude překvapením ani skutečnost, že jednání tímto směrem se Římu ani trochu nelíbilo, jelikož měl v dané oblasti rovněž nějaká spojenectví. A tak začala Druhá punská válka, jež nás bude zajímat nejvíce, avšak její úvod vezmeme z rychlíku.

Kartágo tedy upevnilo svoji moc v nemalé části Španělska a vybudovalo si zde silnou základnu. Výsledkem bylo, že jeden mladý talentovaný generál sebral odvahu, početné vojsko a vyrazil na výboje do Itálie. Římané však dobře věděli, že mu v cestě stojí Alpy, kterými s armádou, natož se slony, nemohl v žádném případě projít. Naneštěstí pro Řím, tento generál se jmenoval Hannibal a přes Alpy prošel.

Události, jež následovaly po překvapivém Hannibalově zjevení se v Itálii, byly dosti krvavé. Tento kartaginský generál totiž v řadě bitev rozsekal římské armády a bylo zřejmé, že jej v otevřené bitvě nelze porazit.

V tomto momentu se na scénu dostává zkušený Quintus Fabius Maximus, kterému Řím svěřil otěže vedení války proti Hannibalovi. Fabius dobře věděl, že se musí za každou cenu vyhnout chybám svých předchůdců. Nemohl si dovolit ztratit armádu a potřeboval získat více času pro další mobilizaci. Potlačil tedy hrdost, zapnul chladnou racionalitu a Hannibalovi se již v otevřené bitvě nepostavil, což ale neznamená, že nebojoval. Fabius totiž vzal zbývající legie a rozhodl se udělat Hannibalovi ze života peklo. Pronásledoval tedy svého rivala, ztěžoval mu zásobování, testoval jej, avšak vždy, když se Hannibal s výzvou k boji obrátil, Fabius couvl.40

Výhoda tohoto přístupu tkvěla především v tom, že oddalovala finální střet, na nějž Řím tou dobou zkrátka nebyl připraven. Konečnému zúčtování by se nejspíše vyhnout stejně nedalo, avšak Fabius byl na svém území, měl čas a mohl si dovolit svého soupeře trochu lépe poznat, odhalit jeho slabiny a vypálit, až přijde vhodnější čas pro něj.

Avšak chladnou racionalitu promyšlené strategie Quinta Fabia převálcovala římská „firemní kultura“. Jednoduše nebylo v krvi Římanů vést takto potupný styl války a daleko více je lákala představa postavit se nepříteli tváří v tvář.

A tak Fabius skončil v roli vrchního velitele, načež se senát i přes jeho varování přiklonil k tradičnějšímu řešení – dát dohromady ohromné vojsko a jednou pro vždy s Hannibalem skoncovat. Z posledních možných zdrojů postavil Řím armádu o velikosti vyšších desítek tisíc mužů a výrazně tak Hannibala přečíslil.41 Obě armády se nakonec střetly v bitvě u Kann, jež se stala legendární. Hannibal totiž i přes výraznou početní nevýhodu vytáhl z rukávu brilantní taktiku a téměř celou římskou armádu doslova anihiloval.

Je zajímavé, že i po této katastrofě se Řím odmítl vzdát, případně jakkoliv jednat o míru, což je pozoruhodnou známkou silných hodnot, které zpravidla vyplují na povrch zejména v krizových situacích. Asi není potřeba dodávat, že po těchto událostech se Řím vrátil k osvědčené Fabiánské strategii a trvalo ještě dlouho, než se odvážil ji výrazněji změnit, tedy alespoň na italské půdě. O tom si však řekneme v nadcházející kapitole, kde budou hlavní hrdinové právě Hannibal a Scipio Africanus. Nicméně, teď zpátky k Fabiánské strategii a její implementaci v byznysu.

Fabiánská strategie v byznysu

Takzvaná Fabiánská strategie je v moderním přístupu k podnikání celkem využívaná, ať už vědomě či nikoliv. Rovněž však platí, že tak jako každá strategie či taktika, ani tato není vhodná za všech okolností. Její podstatou – tedy alespoň v podobě, v níž jsem ji aplikoval já – je schopnost trpělivě a chladnokrevně bruslit na hraně rizika způsobem, kdy si možná párkrát odřete kolena, avšak vážně si neublížíte. Zároveň však platí, že můžete vyhrát menší, ale kolikrát i větší jackpot.

Nicméně, upusťme od metafor a začněme tvrzením, že podnikání je z nemalé části o neustálém zjišťování, co by asi tak mohlo mít na trhu úspěch, přičemž se často bavíme o průzkumu bojem. Řeč je zejména o zkoušení nových produktů či trhů, avšak s co nejmenší možnou investicí, přičemž stejně jako u Hannibalova trápení Fabiem, cílem není okamžité, nýbrž dlouhodobé vítězství.

Podstatou tedy je za co nejméně zdrojů přijít na to, jestli má kupříkladu nově navržený produkt šanci uspět či nikoliv. V podnikové praxi se k tomuto účelu využívá takzvaného minimálního vitálního produktu. Jedná se o jakýsi prototyp, jehož tvorba či vývoj moc nestojí, jelikož disponuje pouze těmi nejzákladnějšími funkcemi, avšak právě díky němu získáte tolik potřebnou zpětnou vazbu z trhu.

Hezkým příkladem je Zappos42, online obchod s oblečením, jehož zakladatel zcela odmítl klasickou představu, dle níž by měl nejdříve celý web naprogramovat a až teprve pak jít za zákazníky. Místo skvěle zautomatizovaného e-shopového systému prostě navštěvoval obchody a fotil boty, načež je přidával na internet. Když si pak někdo zboží objednal, jednoduše se vydal do prodejny, ony boty koupil a odeslal je zákazníkovi. Takovéto řešení samozřejmě není škálovatelné, což však v této fázi ani není cílem, jelikož mnohem více zde záleží na rychlé zpětné vazbě z trhu, abyste okamžitě věděli, jestli jdete správným směrem.

Pravdou je, že většina nápadů k cíli nejspíše nepovede, avšak právě díky jejich validaci pochopíte, kudy se táhne vaše cesta k úspěchu, přičemž její správnost ověříte přímo na tržních datech. Až následně pak přijde ten moment, kdy se můžete s velkým nasazením, nikoliv však bezhlavě, pustit do výraznějších investic. Mimochodem, i zde výzkumy srovnávající velmi úspěšné podniky s „těmi ostatními“ celkem jasně naznačují, že tento přístup je daleko více využíván právě v oněch nadprůměrně úspěšných organizacích.43

Mám pořád v živé paměti firmu s celkem dlouhou historií, jež produkovala různé druhy zdravých nápojů. Majitel, který podnik rovněž řídil, jej vybudoval takřka od nuly, a jelikož se velmi dobře dokázal vžít do potřeb zákazníka, vždy přišel se skvělým produktem.

I přes nezpochybnitelnou znalost trhu se obecně jednalo o riskantní postup, jenž se mu nakonec nepříjemně vymstil. Vymyslel totiž produkt, u něhož si byl zcela jistý úspěchem, což podtrhoval i jeho „rozsáhlý“ průzkum, kdy se zeptal na názor pouze dvou přátel. Nápoj se tedy ve velkém vyrobil a marketing obdržel nemalý rozpočet. Výsledkem byla několikamilionová ztráta a rozčarování nad faktem, že trh přijal tento produkt poměrně vlažně. Naštěstí se jednalo o finančně silnou firmu a tak ztrátu zvládla, ale bylo to jen tak tak.

Právě v té době jsem se s majitelem oné potravinářské firmy setkal poprvé a předložil mu myšlenku nejdříve každý nový koncept testovat pomocí minimálního vitálního produktu. Dodnes se tohoto přístupu drží, avšak musím férově dodat, že pro tak tvořivého génia se jedná o nesmírně nudný proces, u něhož dle jeho vlastních slov zůstal jen a pouze kvůli bolestivé vzpomínce na předchozí neúspěch. Uvidíme ovšem, na jak dlouho.

U Fabiánské strategie stojí rovněž za povšimnutí, že valnou většinu problémů paradoxně vůbec nezpůsobují těžkosti s dodržením základních metodických kroků či nesprávné využití minimálního vitálního produktu – to jsou všechno pouze obyčejné nástroje a postupy. Avšak horká hlava či slepé přesvědčení o schopnosti odhadnout něco tak komplexního, jako jsou potřeby trhu, se v praxi jeví býti tím největším kamenem úrazu.

Pojďme se ale vrátit k myšlence, že Fabiánská strategie není stejně jednoduše využitelná pro všechny podniky. Fabius si mohl dovolit touto cestou kráčet, jelikož na rozdíl od Hannibala byl na domácí půdě, měl lepší přístup ke zdrojům a principiálně nepotřeboval rychlé výsledky. Vymýšlet, experimentovat a testovat je tudíž podstatné ve všech typech organizací, leč je pravdou, že pro již etablované firmy s dostatkem hotovosti může být situace o něco jednodušší. Podobný scénář kolikrát nastává i v případě, kdy podnikatel stojí na úplném začátku, má pořád vedlejší práci a žádné výrazné fixní náklady či očekávání od investorů.

Naopak, tento přístup bude o něco náročnější, avšak o to vhodnější pro startupy v rozjezdu, které již nějakými cizími zdroji disponují, a tím pádem potřebují velmi rychle doručit výsledky. Nechci však naznačit, že by neměly používat co možná největšího množství testování a rozhodovat se na základě dat. Právě naopak, tento postup je napříč startupovým prostředím silně doporučován,44 akorát z podstaty věci platí, že malý podnik s velkými cíli zkrátka nebude mít k dispozici tolik času a pokusů. Paradoxně však lze alespoň z mé zkušenosti konstatovat, že v praxi jsou to právě ony startupy, jež dokážou tímto způsobem fungovat nejčastěji. Hannibal byl mimochodem šéfem „startupu“ s velmi přísnými investory a značně omezenou možností chybovat.

Abych však poskytl úplný obrázek, je nutno dodat, že Fabiánská strategie má i svá úskalí. Může totiž svádět ke stagnaci a jisté racionalizaci toho, že vyčkávání či dokonce nicnedělání je dobrou volbou. Fabius možná svojí strategií zachránil Řím, ale pokud by na ní beze změny lpěl příliš dlouho, říše by pravděpodobně stejně nevydržela. Proto je naprosto zásadní balancovat mezi trpělivostí a odhodláním k akci, které sice má být podloženo empirickými daty, ale nikdy nebude zcela bez rizika. V moderní historii firem na příliš dlouhé čekání doplatilo i několik zvučnějších jmen, jako je třeba Kodak45 či Nokia46.

Cash je král

K rozumnému balancování rizika neoddiskutovatelně patří alespoň základní práce s cash flow – neboli, srozumitelněji řečeno, důsledný přehled o příjmech, respektive výdajích, a disponování železnou rezervou, kdyby něco. Bohužel, minimálně z mého pozorování plyne, že něco takového není ve firmách ani zdaleka standardem.

Nedokážu spočítat, kolik společností jsem viděl trpět, ne-li rovnou skončit v insolvenci kvůli tomu, že prostě jenom neměly peníze bokem. Občas slýchám, že něco takového se stává pouze organizacím, jež jsou už stejně ve velkých problémech, a jedná se tím pádem o přirozenou eskalaci – což neříkám, že nemůže být pravda. Avšak úplně stejně potkávám kvalitní, dobře zavedené a vlastně velmi úspěšné organizace s podobným problémem. Zpravidla u nich lze vypozorovat dva nejčastější důvody, proč se něco takového stane.

První možností jsou firmy, jež mají své podnikové finance pod kontrolou, přičemž velmi dobře vědí, v jaké výši se pohybují měsíční náklady, kdy se co platí a ve který den jim přijde ta či ona platba na účet. I přesto rezervy bokem netvoří, jelikož věří, že všechny platby přijdou načas. V lepším případě mají v záloze alespoň kontokorent a podobné nástroje, což jim zcela jistě slouží ke cti.

Jejich zdůvodněním zbytečnosti rezerv zpravidla bývá, že peníze tím pádem nic nedělají, pouze sedí na účtu či v jiných likvidních aktivech a využijí se, až když nastane krize, což se vlastě nemusí nikdy stát. Kolikrát pak slýchávám, že mnohem užitečnější roli by ony prostředky sehrály v podpoře podnikání, optimálně se zdůvodněním, že růst se přeci musí. Podobná tvrzení by mohla platit, avšak pouze za předpokladu, že vše půjde podle plánu.

Pravda je však i přesto taková, že v drtivé většině případů se skutečně nic závažného nestane a tyto firmy všechno vykryjí bez závažnějších problémů. Avšak podnikáte-li dostatečně dlouho, statistika vás nejspíše dožene. Snažím se tím říct, že v delším horizontu pravděpodobně zažijete velké podnikatelské štěstí, u něhož bude obzvlášť záležet, jak jej využijete. Toto pravidlo však funguje i obráceně a nejspíše se přihodí nějaká opravdu smolná, zcela neočekávaná událost, kterou budete muset zvládnout. Zejména po pandemii už tolik neslýchávám argumenty typu „Zcela jistě se nestane, že nám hodně zákazníků najednou nezaplatí.“ Zkrátka a dobře, takto vypadá první typ jinak úspěšných firem, často dokonce s kvalitním přehledem o financích, jež se však nakonec ocitnou v problémech, leč by se jim dalo poměrně elegantně vyhnout.

U druhého typu podniků se problém s cash flow objevuje spíše proto, že žádný rozumný systém ve financích neexistuje. Pro mě osobně je již takovou klasickou personou majitel, jenž tvrdě dře a tak nějak má v hlavě spočítané měsíční náklady, přičemž zároveň tuší, že firma má vyfakturováno třikrát tolik, takže nemá obavy. Zpravidla pak přijde den, kdy je potřeba rozeslat mzdy, s tím spojené odvody, a ještě vyplatit dodavatele, avšak prostředků na účtu není dostatek a ony příjmy z vystavených faktur dorazí teprve za měsíc.

I z takové situace lze vybruslit, a pokud se to podaří, většinou pak vídávám, že právě tito představitelé firem se stanou největšími propagátory pečlivého hlídání si cash flow, protože už nikdy nechtějí podobnou situaci zažít.

Ať už se v konečném důsledku jedná o kterýkoliv případ, je to škoda, jelikož pro zdravou firmu není tak zásadním problémem obstarat si přiměřenou rezervu. Pochopitelně, problémy můžou nastat vždy, ale rozumnou rezervou spolu s pečlivým sledováním příjmů a výdajů lze mnohým z nich předejít. Abychom však nevycházeli jenom z mé zkušenosti, tak rovněž dokládám výzkum, jenž byl prováděn na bezmála devadesáti tisících podnicích, přičemž z něj plyne, že opravdu velmi ziskové firmy držely tři až desetkrát více hotovosti, než byl medián u zbytku organizací.47

Těžší otázkou pak je, jak velká má tato rezerva být. Z pohledu finančního managementu se jedná o dosti složité téma, avšak z praxe pozoruji, že uvědomělé menší či střední firmy mají bokem hotovost, díky níž by zpravidla přežily alespoň nižší jednotky měsíců, i kdyby se všechno pokazilo. Jako zajímavost může sloužit skutečnost, že když Bill Gates budoval Microsoft, tak prý držel tolik hotovosti, aby mohla společnost fungovat po celý jeden rok.48

Princip riskování

Možná nejdůležitější myšlenkou celé Fabiánské strategie je, že riziku se úplně vyhnout nelze, a nakonec je stejně potřeba jednat. Zároveň však platí, že je nesmírně cenné si co nejlépe verifikovat další kroky pomocí „záškodnických výpadů“ v podobě minimálních vitálních produktů, jež moc nestojí, ale přinesou hromadu informací. Nicméně, dosti možná nejtěžší částí této strategie bude udržení emocí na uzdě, trpělivost a nakonec i odvaha k samotné akci. Pokud si však Fabius dokázal zachovat chladnou hlavu tváří v tvář bohu války, zvládnou to i podnikatelé při tvorbě nového produktu. Jen u toho všeho prosím nezapomínejte na železnou rezervu.

Poznámky

  1. POLYBIUS. Polybius, Histories. Online. Perseus Digital Library. 2025. Dostupné z: https://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.01.0234%3Abook%3D3%3Achapter%3D107. [cit. 2025-04-12]. ↩
  2. POLYBIUS. Polybius, Histories. Online. Perseus Digital Library. 2025. Dostupné z: https://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.01.0234%3Abook%3D3%3Achapter%3D107. [cit. 2025-04-12]. ↩
  3. GREEN, Tom. Example of a Minimum Viable Product (MVP) - Zappos. Online. Verticode. 2022. Dostupné z: https://www.verticode.co.uk/blog/zappos-mvp-example. [cit. 2025-04-12]. ↩
  4. COLLINS, Jim. Great by Choice: Uncertainty, Chaos, and Luck--Why Some Thrive Despite Them All. První vydání Harper Business; Illustrated edition, 2011. ISBN 978-0062120991. ↩
  5. RIES, Eric. Startup jako princip podnikání: jak dosáhnout dlouhodobého růstu v moderní firmě. Praha: Management Press, 2019. ISBN 978-80-7261-573-5. ↩
  6. CHRISTENSEN, Clayton M. The innovator’s dilemma: when new technologies cause great firms to fail. Management of innovation and change series. Boston, Massachusetts: Harvard Business Review Press, [2016]. ISBN 978-1-4221-9602-1. ↩
  7. SCHRAGE, Michael. The Real Cause of Nokia’s Crisis. Online. Harvard Business Review. 2011. Dostupné z: https://hbr.org/2011/02/the-real-cause-of-nokias-crisi. [cit. 2025-04-04]. ↩
  8. COLLINS, Jim. Great by Choice: Uncertainty, Chaos, and Luck--Why Some Thrive Despite Them All. První vydání Harper Business; Illustrated edition, 2011. ISBN 978-0062120991 ↩
  9. HARNISH, Verne, LADANYI, Nikolai; STUPKA, Roman a KŘEPELKA, Pavel (ed.). Scaling up: růst můžete i vy! : jak to jen pár firem zvládne... a proč ostatní ne. Praha: Nikolai Landanyi, [2020]. ISBN 978-80-270-8382-4. ↩