Úvod›Knihy›Tisíce let praxe›Kapitola IV: Umění velet
Kapitola IV · Napoleon & Moltke

Umění velet dláždí cestu k vítězství

Tato kapitola nemá vůbec skromné cíle. Právě naopak, míří vysoko a dává si za úkol představit způsob velení, jenž se osvědčil napříč historií v situacích, kdy šlo doslova o život. V moderních firmách sice slovo „velení“ již zpravidla své místo nemá, principiálně se však nejedná o nic jiného, než o zadávání úkolů, případně jejich výsledků. Proto chci v této části publikace představit dost možná jeden z nejzásadnějších přístupů k velení, jenž výrazně zdokonalil řízení mnoha firem a i pro mě samotného byl klíčem k úspěchu v práci s lidmi. Bez vhledu do dějin by však celý tento koncept dával jen malý smysl, proto se pojďme podívat, jak jej využili dva nejzásadnější velitelé (nejenom) své doby.

Když v čele stojí génius

Napoleon Bonaparte je bezpochyby zajímavou a stejně tak i kontroverzní historickou postavou. Právě z toho důvodu v této kapitole upustíme od politiky či etické stránky jeho jednání, nýbrž se podíváme na oblast, v níž se lze mnohem lépe držet faktů. Tou oblastí je právě velení, ve kterém bezpochyby exceloval.

Napoleonovu válečnickou historii totiž podtrhuje skutečnost, že se mu povedlo vytvořit naprosto unikátní systém velení, jenž byl šitý přímo na míru svému tvůrci. Samotná komplexita byla enormní a dokonale seděla k vysokému intelektu, schopnosti imaginace, ale i nesmírnému odhodlání snášet fyzické strasti. Výhodou z pohledu velení jeho Grande Armée rovněž bylo, že jakožto svrchovaný vůdce se nemusel nikomu zpovídat a na rozdíl od svých protivníků byl tím pádem v rozhodování i akci mnohem rychlejší. Nelze opomenout ani fakt, že byl zároveň lídrem, který svým vojákům rozuměl, velké množství z nich si pamatoval a dokázal je přimět k boji téměř za jakýchkoliv okolností. Nezapomínejme však, že se pořád bavíme o člověku, jenž bez mihnutí oka poslal na smrt statisíce lidí.29

Tak nebo tak, z uvedeného je nejspíše zřejmé, že v čele vojska stál generál, kterého se dá možná i bez přehánění nazvat géniem v oblasti velení, v němž objektivně dosáhl výjimečných výsledků. S nesmírným fyzickým i psychickým vypětím totiž zvládl uřídit válečné střety o statisících vojáků a dovést je k často zdárnému konci, byť s řadou chyb či omylů. Tím se však dostáváme k otázce, co s géniem v čele? Lze jej vůbec nahradit, až přijde čas?

Pravdou je, že systém velení šitý na míru Napoleonovu nadprůměrnému intelektu byl takřka nepředatelný a jeho absence vždy zaváněla problémy. Osud vojska, ne-li celého národa, proto z nemalé části závisel na jednom člověku a jeho aktuální mentální i fyzické kondici.

Na druhou stranu nechci, aby předchozí řádky vyzněly způsobem, že Napoleonova Grande Armée byla vyloženě centralizovaná a bez vrchního velitele zcela paralyzovaná armáda. Právě naopak, jednalo se o velmi soběstačné, na výsledek orientované vojsko se schopnými veliteli a vysokou mírou decentralizace umožňující poradit si v těch nejrůznějších situacích.

O vysoké míře centralizace se bavíme především v kontextu velení na strategicko-taktické úrovni. Vypadá to totiž, že Napoleon své podřízené velitele zpravidla nepovažoval za něco více než pouhý nástroj sloužící k převedení vlastních brilantních myšlenek do reality. Jejich názory, možná až na výjimky ke konci své kariéry, nebyly nikterak důležité, proto si plány nechával pro sebe. Nečekané situace byly řešeny ad-hoc se značnou mírou improvizace, nicméně díky svým schopnostem víceméně úspěšně, leč jen stěží nahraditelně. Je proto důležité nezapomínat, že právě v tomto, respektive jenom v tomto kontextu proudění rozkazů seshora dolů bylo Napoleonovo velení nadmíru centralizované. V jiných oblastech však tíhl k mnohem větší decentralizaci vojska, než bylo v dané době obvyklé, s cílem umožnit mu operovat nezávisle a čelit značné míře nejistoty.30

Než se v našem vyprávění pustíme dál, dovolím si jednu paralelu k moderním podnikům. Pravdou totiž je, že znám řadu Napoleonů osobně. Myslím tím představitele firem, již fungují téměř identickým způsobem – tedy s nadlidským mentálním i fyzickým vytížením řídí podniky, a to zpravidla nadmíru úspěšně. Díky tomuto vypětí a přesahu do všech možných i nemožných oblastí zvládají komplexně řídit celou organizaci, rychle rozhodovat a dosahovat vytyčených cílů, leč s nevyhnutelnými chybami a přehlédnutími. Nicméně, neznamená to, že v takovýchto organizacích se nenacházejí kvalitní lidé, často právě naopak, avšak nesmírná komplexnost ze strany „vrchního velitele“ jim neumožňuje víc, než býti pouhými vykonavateli jeho vůle.

Nakonec však zpravidla, leč ne vždy, dojde na téma potenciálního předání řídící role a kolikrát i na pár neúspěšných pokusů. Typicky se nejdříve zpochybňuje vybraný nástupce, respektive způsob jeho výběru či zaučení. Časem pak začne být patrné, že ona role v dané podobě jednoduše není sama o sobě předatelná. Zásadní otázkou proto zůstává, jestli existuje způsob velení, jenž by si ponechal zmíněné výhody, ale zároveň by nevyžadoval génia v čele?

Systém, metodika a nezávislost na géniovi

Tak jako Napoleon definoval první polovinu devatenáctého století, polní maršál Helmuth Von Moltke definoval, minimálně z pohledu velení, tu druhou a jeho odkaz přetrval až do dnešních dní. Moltke působil v prusko-německé armádě takřka celý svůj život, svedl mnoho bitev a nenávratně změnil způsob velení. V čem tedy tkvěl jeho klíč k úspěchu?

Moltke jednoznačně navázal na Napoleona v tom, že pochopil nesmírnou komplexitu válek dané doby a stejně jako Napoleon byl fanouškem decentralizace. Hezkou Moltkeho myšlenkou vyjadřující onu mlhavost31 a nejistotu války je, že žádný plán nesahá s jistotou dále, než k prvnímu střetu s nepřítelem.32 Ani jeden z těchto velitelů se proto nesnažil zadávat dokonale přesné rozkazy, poněvadž oba chápali, že z jejich pozice je spíše potřeba zadat cíl, maximálně rozumný rámec. Vypadá to, že oba rovněž věřili v potřebu disponovat schopným vojskem se schopnými veliteli, jelikož míra nejistoty byla zkrátka příliš velká a neobsažitelná pro jednoho člověka.33

Moltke však odmítnul Napoleonovu centralizaci a jeho snahu o zvládnutí tak komplexního úkolu, jakým bylo velení celému vojsku na taktické úrovni jedním člověkem. V této oblasti se oni dva velitelé výrazně, ba až principiálně lišili. Moltke byl totiž především metodik, jenž přinesl řád a systém tam, kde Napoleon využíval improvizace a geniality. V pruské armádě totiž velitelé obdrželi větší pravomoci, důvěru a jasně požadované cíle, čímž se Moltke de facto úplně vzdal taktické kontroly nad situací. Takové rozhodnutí bylo v naprostém protikladu k Napoleonovi, jehož filozofií bylo zvládnout vše sám – a nutno dodat, že se mu to velmi často i povedlo.

Nemá tedy úplně cenu srovnávat, který systém je lepší, jelikož se oba ukázaly býti velmi úspěšnými. Spíše je potřeba přihlédnout k tomu, že Napoleonův styl šitý na míru jemu samotnému byl jen stěží, pokud vůbec, předatelný, leč pro něj osobně zcela jistě vyhovující. Moltke na druhou stranu vytvořil systém s daleko větší zastupitelností, v němž se nebylo potřeba tolik spoléhat na mentální či psychickou kondici jediného génia v čele. Oba však vycházeli ze stejného základu, jímž byli kompetentní velitelé a decentralizované vojsko schopné operovat do značné míry samostatně i za velké nejistoty.

Principy fungování těchto dvou velikánů, zaměření se na výsledek a zároveň potřeba nahraditelnosti, respektive nezávislosti vojska na jediném člověku se otiskla i do většiny moderních armád. Jedním z klíčových pilířů této filozofie je i přístup, jenž získal název Mission Command.

Mission Command je již moderní pojmem, který se do českého jazyka někdy volně překládá jako „velení prostřednictvím cílů“,34 nicméně čistě v kontextu této publikace se ještě více nabízí výraz „velení prostřednictvím výsledků“. Jak už samotný název napovídá, podstatou celé myšlenky je, že nadřízený svým podřízeným zadává cíle, respektive požadované výsledky, nikoliv postup, jak se k nim dopracovat. Jinak řečeno, velitel říká co dělat, ne jak konkrétně postupovat.35

Ve válečnictví se jedná o přelomový koncept, který se více metodicky začal formovat právě díky Napoleonským válkám, kdy velikost vojsk předčila technologie pro efektivní velení jedním člověkem.36 Tím však ani náhodou nechci říct, že by se základní principy Mission Command nevyužívaly již tisíce let před těmito událostmi. Můžeme zde s klidným svědomím zmínit ať už Alexandra Makedonského, o němž ještě bude řeč, či způsob boje římských armád. V moderních vojscích je koncept Mission Command naprostým základem a jeho využití jasně deklarují jak ozbrojené síly Spojených států,37 tak NATO38.

Lze tedy říct, že tento přístup byl ukován ve výhních praxe a dodnes výborně slouží i v těch nejkritičtějších situacích. Pojďme si proto říct, jak jej s úspěchem využít v podnikovém prostředí.

Mission Command v podnikové praxi

Mohu s čistým svědomím říct, že pochopení, přijetí a následná implementace principu Mission Command je ve firmách jedním z klíčů k úspěchu, zejména v oblasti zadávání úkolů. Přesněji řečeno, je klíčem k úspěchu v případě, že vás zajímá téma autonomního týmu či rovnou celé organizace a myšlenka předání řídící funkce pro vás není cizí. Princip fungování zůstává i v podnikovém prostředí naprosto totožný – manažer lidem říká, jakého výsledku má být dosaženo, respektive jaký cíl má být splněn, ale neříká jim, co konkrétně mají dělat, či jak přesně postupovat.

Dokonce znám ředitele, jenž se mi svěřil, že mu nenahraditelnost a myšlenka génia v čele přijde lákavá. Vzhledem k tomu, že dodnes pracuje ve velkém korporátu se u něj jedná o jakousi pojistku a jen málo mu záleží na tom, co se stane, až odejde. Nemám potřebu toto rozhodnutí jakkoliv soudit, jen chci říct, že i v takovémto prostředí se mu povedlo přístup Mission Command celkem rozumně implementovat, leč ne v plném potenciálu, ale i přesto se zajímavými výsledky. V některých organizacích je dokonce plná implementace tohoto přístupu v krátkém horizontu nereálná.

Tím se dostáváme k myšlence, že zavedení Mission Command do firemního prostředí není jen tak. Asi nepřekvapí, že tento přístup je pravým opakem pasivity a čekání na to, co vymyslí, respektive zadá můj nadřízený. Pro efektivní využití Mission Command je tudíž naprosto zásadní disponovat lidmi, již jsou proaktivní, schopní, mohou si vzájemně důvěřovat, mají disciplínu a taktéž vůli dotáhnout zadání do zdárného konce. Stejně tak nadřízení, kteří úkoly zadávají, musí být vůbec schopni delegovat, což jak víme, je někdy martýrium samo o sobě.

Nebude nejspíše překvapivé, když řeknu, že v praxi je pro efektivní implementaci tohoto přístupu nutné, aby jej v první řadě začalo využívat samotné vedení podniku. I bez toho je samozřejmě možné, že v některých týmech může takovýto přístup vzkvétat, avšak nikoliv v organizaci jakožto celku.

Dalším tématem, které s představiteli podniků pravidelně diskutuji, je, že ne všichni ve firmě jsou natolik kompetentní, dokonce kolikrát ani ochotní či lidsky vyzrálí, aby jim stačilo zadat výsledek a postup nechat zcela na ně. K tomuto závažnému tématu mám hned několik myšlenek.

Za prvé, nezapomínejte na již zmíněný systém organizace. Pokud jsou jasná pravidla a lidé vědí, jak postupovat, výrazně se zvyšuje šance na úspěch.

Za druhé, začněte u „velitelů“, ne u „řadového vojska“. Chci tím říct, že pokud máte schopné manažery na všech úrovních a dokážete s nimi fungovat stylem Mission Command, tak často platí, že oni si už s řízením vlastního týmu poradí.

Za třetí, princip myšlení způsobem Mission Command je jedna věc, avšak praktické zadávání oněch požadovaných výsledků je věc druhá. Nejednou jsem viděl, že nadřízený pracovník objektivně zadal nesplnitelný úkol a ani na žádost pracovníka mu neposkytnul potřebné zdroje. Nezapomínejte proto, že Mission Command není pouze o schopných podřízených, ale rovněž o kompetentních manažerech, již disponují realistickým nadhledem. Nedodržení této vzájemné dynamiky pak nutně vede k narušení důvěry a nesmírné frustraci, zejména když se pak nadřízený ohání myšlenkou, že jediné, co se počítá, je výsledek, ale odmítá vlastní podíl na něm.

Za čtvrté, pokud přeci jenom máte manažery, kteří jednoduše nejsou schopni tímto stylem fungovat, avšak vy princip Mission Command preferujete a zároveň žádné vzdělávání o rozumné intenzitě nepomohlo, je otázkou, co dál. I zde jsem zpravidla dotazován, jak daného člověka změnit na jeho nejzákladnější úrovni, a i zde odpovídám stejně jako u tématu autonomního týmu – neposílejte kachny do školy pro orly.39

Transformace organizace či její části na fungování způsobem Mission Command může být náročná a jedná se samozřejmě o již nám dobře známý management změny. Osobně jsem tento princip implementoval v každém jednom týmu, který jsem kdy vedl, a to bez výjimky. Proto chci zmínit pár oblastí, jež nemusí být na první pohled zřejmé.

Když jsem například přebíral tým po člověku, který byl srdcem mikromanažer a odrazoval lidi od proaktivity či převzetí odpovědnosti, nebylo zavedení nikterak jednoduché. Paradoxně, tyto týmy často disponují velmi kvalitními lidmi, jejichž nadání a kolikrát i sebevědomí je upozaděno. Proto doporučuji opatrný přístup, pečlivé vysvětlování a rozumné množství času na zorientování se.

Stejně tak jsem potkal vysoce kompetentní jedince, avšak drcené obavami, jestli něco takového zvládnou, jelikož najednou bude potřeba převzít odpovědnost do vlastních rukou. Je tedy vždy na vás, kolik leadershipu a obecně energie jste ochotni do daného člověka investovat. Každopádně buďte v praxi připraveni na to, že pro velké množství lidí je Mission Command neintuitivním přístupem a podvědomě tak nějak očekávají, že manažer jim přece má říkat, co a jak dělat. Sám jsem se historicky značně spálil na držení velmi neautonomních lidí v jinak autonomním týmu, a to čistě ze soucitu, což bylo nakonec nepříjemné úplně pro všechny, avšak chyba to byla jenom moje.

Princip Mission Command

Princip Mission Command je úzce provázán s myšlenkou autonomního týmu a skutečně se jedná o jakousi prerekvizitu k jeho dosažení. Na druhou stanu, lze jej dobře využít téměř v jakékoliv organizaci, disponuje-li dostatkem kompetentních lidí a stejně tak i manažerů, kteří se dokážou vzdát jisté míry kontroly. Mikromanagement totiž úspěšně a efektivně zvládají leda tak pohádkové bytosti. Pro nás ostatní je tady Mission Command.

Poznámky

  1. VAN CREVELD, Martin L. Command in war. Cambridge: Harvard University Press, 1985. ↩
  2. VAN CREVELD, Martin L. Command in war. Cambridge: Harvard University Press, 1985. ↩
  3. CLAUSEWITZ, Carl von. O válce: slavná komplexní inspirace vojáků, politiků, intelektuálů, manažerů a organizátorů. V nakladatelství LEDA vydání první. Prameny. Voznice: Leda, 2020. ISBN 978-80-7335-672-9. ↩
  4. MOLTHE, Helmuth Graf von. Moltke on the Art of War: Selected Writings. Random House Publishing Group, 2009. ISBN 9780307538512. ↩
  5. VAN CREVELD, Martin L. Command in war. Cambridge: Harvard University Press, 1985. ↩
  6. ZŮNA, Pavel. Paradigmata vojenské taktiky. [Litomyšl]: H.R.G. spol. s r.o., 2021. ISBN 978-80- 88320-92-0. ↩
  7. ADP 6-0 MISSION COMMAND, Command and control of army forces. Online. ADP Army Publishing Directorate. 2012. Dostupné z: http://armypubs.army.mil/epubs/DR_pubs/DR_a/ARN34403-ADP_6-0-000-WEB-3.pdf. [cit. 2025-04-04]. ↩
  8. DTIC AD1001514: Mission Command: The Historical Roots of Mission Command in the US Army. Online. Internet Archive. 2015. Dostupné z: https://archive.org/details/DTIC_AD1001514/page/10/mode/2up. [cit. 2025-04-04]. ↩
  9. ADP 6-0 MISSION COMMAND, Command and control of army forces. Online. ADP Army Publishing Directorate. 2012. Dostupné z: http://armypubs.army.mil/epubs/DR_pubs/DR_a/ARN34403-ADP_6-0-000-WEB-3.pdf. [cit. 2025-04-04]. ↩
  10. Next Generation Command and Control. Online. NATO’s Strategic Warfare Development Command. 2023. Dostupné z: https://www.act.nato.int/article/next-generation-c2/. [cit. 2025-04-04]. ↩
  11. MAXWELL, John C. 5 úrovní leadershipu: prověřené kroky jak maximalizovat váš potenciál. Online. Praha: Dobrovský, 2012. ISBN 978-80-7306-497-6. Dostupné z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:0b357f10-fed3-11e8-a5a4-005056827e52. [cit. 2025-03-29]. ↩