Úvod›Knihy›Tisíce let praxe›Kapitola X: Předání firmy a odchod na vrcholu
Kapitola X · Dioklecián

O úspěšném předání organizace a odchodu na vrcholu

Řízení a budování organizace je bezesporu náročná disciplína, ovšem zabezpečení schopného nástupnictví dá samo o sobě taktéž výrazně zabrat. Není se čemu divit, jelikož na ty nejpalčivější otázky neexistují jednoznačné odpovědi. Je vhodnější předat firmu někomu internímu, nebo dává větší smysl člověk zvenčí? Lze vůbec efektivně předat firmu na své potomky, případně zabezpečit, aby její vedení zůstalo v rodině? A co samotný prodej podniku? Pojďme si tato témata rozebrat do hloubky a zároveň prozkoumejme principy následnictví ověřené dobou.

Odchod na vrcholu s klidným svědomím

Dioklecián vládl římskému impériu právě na konci onoho krizového třetího století, přičemž lze bezesporu říct, že říši zachránil a stabilizoval. K moci se dostal nějakou dobu po již zmiňovaném Gallienovi, respektive právě v důsledku jeho reforem, díky nimž se velení přirozeně dostávalo do rukou talentovaných lidí s výsledky, nikoliv příslušníkům slavných rodů.

Pozoruhodným aspektem Diokleciánovi vlády rovněž je, že za dvě dekády říši zreformoval, vojensky posílil a zabezpečil nástupnictví nejlépe, jak dokázal, jen aby se následně moci vzdal, s cílem strávit poslední léta svého života pěstováním zeleniny.73 Nic na tomto rozhodnutí nezměnil ani fakt, že mu několikrát nabízeli, aby se z odpočinku vrátil a znovu uchopil nejvyšší moc.

Otázkou však zůstává, jak se mu něco takového vůbec povedlo? Z osobnostního pohledu to vypadá, že pro Diokleciána byla moc nejspíše pouhým nástrojem záchrany říše, nikoliv finální destinací.74 Je zajímavé tento jev sledovat, zejména bavíme-li se o pozici dosti možná nejmocnějšího člověka planety. Jen si vzpomeňte na neblahý vliv moci v souvislosti s lidskou psychikou, o němž jsme diskutovali v předchozích kapitolách. Nicméně, nelze říct, že by Dioklecián moc využívat neuměl, či dokonce nechtěl. Zajímavým aspektem jeho vlády totiž je, že s ní oficiálně končí tolikrát zmiňovaný principát, ve kterém byl vládce pouze prvním občanem, a nahrazuje jej dominát, tedy zcela svrchovaná vláda, jež si krizová doba vyžadovala.

Kromě osobnostního profilu však potřeboval Dioklecián i něco jiného, aby se mohl zřeknout vlády a zároveň tím neriskoval brzký rozpad říše, či nekonečné bouře občanských válek. Potřeboval systém nástupnictví a ten si také vytvořil.

Místo samovlády však vymyslel něco vskutku sofistikovanějšího. Vzal k sobě spoluvládce, jenž dostal stejné pravomoci, respektive stejnou funkční moc (potestas). Oba vrchní vládci si k sobě zároveň přivzali juniornější vládce se srovnatelnou funkční mocí, přičemž bylo zřejmé, že po odchodu seniornějšího vládce na jeho místo nastoupí junior, načež k sobě opět někoho přizve. Tento systém se nazýval tetrarchie.75 I přes značnou rovnost z pohledu funkční moci však nepochybně platilo, že Dioklecián disponoval ze všech vládců nejvyšší mocí osobní (auctoritas).

Za povšimnutí rovněž stojí, že systém tetrarchie ještě více podtrhoval fokus na výsledky a schopnosti potenciálního vládce, nikoliv nutně na jeho rodinné svazky. Mimochodem, rodinné následnictví velmi protežoval již zmiňovaný Princeps Augustus, což velmi výrazně limitovalo vhodné nástupce. Jen stěží za sebe našel jakž takž vhodnou náhradu, přičemž dalšími vládci se pak díky pokrevnímu poutu stali právě Caligula či Nero, což snad mluví za všechno. Podobné paralely si o malou chvíli rozebereme i u tématu předávání podniku.

Zůstává otázkou, jak dlouho by tetrarchie vydržela, nebýt onoho známého Konstantina, jenž celý systém rozdrtil na prach, protože jeho finální destinací zcela jistě byla právě naprostá koncentrace moci do vlastních rukou. Tak nebo tak, Dioklecián zvládl ty nejtěžší fáze předávání organizace – našel za sebe náhradu, dokonce vytvořil systém následovnictví, zároveň odolal vábení moci a navždy se vzdal kontroly. Je fascinující, jak se tyto stejné principy a témata vynořují pořád dokola i v dnešních podnicích.

Dokážete se vzdát kontroly?

Představte si, že disponujete naprosto skvělým nástupcem, který neustále potvrzuje svoje kompetence, doručuje výsledky a racionálně víte, že firmu zanecháváte v těch nejlepších rukou. I když vezmu v potaz tento ideální, leč pořád reálný scénář, tak mohu ze zkušenosti konstatovat, že předání firmy bude nejspíše i tak poměrně náročné. Toto tvrzení platí ještě intenzivněji u malých a středních podniků, v nichž je majitel zároveň i ředitelem a celou společnost zpravidla od základů vybudoval. Popravdě, není se čemu divit, vzdání se kontroly je v takovémto případě často protkané mnoha emocemi, jejichž rozplétání dá zabrat.

Poučným příkladem, který jsem měl tu možnost sledovat alespoň v závěrečné fázi celé iniciativy, je předání firmy z rodiče na dítě, kdy si otec vychoval svoji dceru jakožto následovnici. Několik let s ním úzce spolupracovala, a když došlo na oficiální předání, chopila se své role více než úspěšně, přičemž v následujících sedmi letech posunula organizaci o značný kus dál, čímž předčila i ty nejoptimističtější plány.

Vše fungovalo výborně, tedy až na jeden zádrhel – pan otec i přesto, že v podniku neměl žádnou exekutivní roli, často navštěvoval kanceláře, říkal zaměstnancům, co mají dělat, načež byli všichni zmatení, zejména v případech, kdy byla jeho přání v rozporu s nařízeními oficiální ředitelky. Je zajímavé, že to nakonec byli až lidé v podniku, díky nimž přijmul skutečnost, že firma je ve skvělých rukou a jeho zásahy jí spíše ubližují.

Dalším už pomalu tradičním scénářem je situace, kdy si za sebe aktuální majitel a ředitel v jedné osobě najde náhradu, načež onu vedoucí roli oficiálně předá, jen aby pak zjistil, že organizaci pořád jaksi řídí. V momentě, kdy tuto skutečnost nahlas pojmenuji, slyším typicky zamítavou odpověď, že daný člověk již přeci firmu vůbec neřídí, akorát se „občas“ věnuje strategii, rozpočtu, schůzkám se zákazníky, podepisování smluv a podobným věcem – ale jinak nic moc nedělá.

Když následně zkoumám agendu onoho oficiálně jmenovaného ředitele, tak celkem často zjišťuji, že se ve skutečnosti jedná o řízení provozu, nikoliv celé organizace. Zejména v zahraničních firmách se dobře uchytila zkratka „CEO“, která reprezentuje nejvyššího šéfa podniku, a zkratka „COO“, jež reprezentuje roli se zaměřením právě na vedení oněch provozně-operativní záležitosti. CEO tudíž svoji pozornost soustřeďuje především na strategičtější témata, přičemž COO zůstává na úrovni ředitele provozu. Hezkou analogií pak může být tvrzení, že CEO je tím, kdo ví, kam má vlak namířeno, a COO spíše zabezpečuje funkčnost samotného vlaku.

Toto rozdělení na CEO a COO zmiňuji hlavně proto, že chci objasnit jednu zásadní myšlenku, aby nedošlo k omylu. Z pohledu majitele, jenž často zároveň funguje jak v roli CEO, tak v roli COO, je naprosto logické vzít kompetentního člověka, dosadit jej oficiálně právě do role šéfa provozu, tedy COO, nechat ho zabývat se denní operativou a sám zůstat v roli CEO. Tohoto vzorce jsem si všiml v průběhu různých spoluprací i u velkých korporátních klientů a z mého pohledu funguje výborně.

Samotný princip tedy dává obrovský smysl a ony problémy způsobuje především zmatené přepínání rolí. Osobně jsem byl svědkem řady případů, kdy majitel a CEO/COO v jedné osobě rovnou předal obě tyto exekutivní role ať už na ředitele obchodu, marketingu či třeba realizace, všem ve firmě oznámil, že končí, načež z podniku slavnostně odpochodoval. Nicméně, z mé zkušenosti se časem stejně s nemalou pravděpodobností ukáže, že nový CEO nemůže rozhodovat ve strategičtějších tématech a se vším musí běhat za majitelem.

Role majitele však z podstaty věci není exekutivní. Výsledek je tudíž často takový, že nehledě na vizitku, vlastník onu roli CEO nakonec přeci jenom zastává, třebaže neoficiálně, a nový šéf je technicky vzato v roli COO. Pro běžného zaměstnance či externího partnera je však zpravidla náročné se v podobné situaci zorientovat. Napříč organizacemi pak kolikrát slýchávám vtípek, že onen oficiálně jmenovaný CEO tudíž žádným skutečným šéfem není, načež mu přischne ironická zkratka CO2.

Jaký je tedy závěr této diskuse? Z mého pohledu není absolutně nic špatného na tom, že si majitel chce být zcela jistý předáním firmy na kompetentního člověka, a proto nejdříve vystoupí z vedení operativy a až následně, pokud vůbec, ze strategičtějších témat. Dokonce mohu tento postup doporučit, jelikož znám několik vlastníků, kteří si uvědomili, že bude mnohem lepší, srozumitelnější a hlavně výrazně levnější zaplatit ředitele provozu, tedy COO, než rovnou CEO, jemuž by stejně lezli do zelí. Znám dokonce majitele, kteří jsou již více než dekádu čistě v roli CEO, jež je tolik nezatěžuje, a o běžný chod firmy se stará COO. Důležité však je, že tyto role jsou ve firmě jasně pojmenovány, férově ohodnoceny a každý ví, za co je kdo odpovědný.

Závěrem ještě poslední myšlenka. Ne úplně zanedbatelné množství majitelů, kteří firmu vybudovali, našli za sebe skvělou náhradu a konečně mají tu možnost se z organizace odpojit, najednou zaváhá. Často pozoruji, že se nejedná o obavu ze ztráty kontroly, poněvadž vědí, že nové vedení je zcela kompetentní. Jde o něco jiného, například o obavu, že se najednou budou cítit nepotřební, nebo že zůstanou sami. Toto jsou naprosto legitimní emoce a potřeby, na něž racionální argumenty jen velmi málo, pokud vůbec, působí. Mnohem více se nabízí upřímná diskuse a snaha o pochopení potřeb, jelikož těm nemusí ani daný člověk vědomě rozumět.

Hezkým příkladem je majitel, jenž právě z obavy ze samoty váhal s odstoupením, byť vedení podniku ho již dávno nenaplňovalo a náhradu za sebe měl. Po několika velmi otevřených diskusích pojmenoval, co ho trápí a pak už nebyl problém najít řešení – začal totiž dočasně pracovat ve vlastní firmě jakožto kontrolor kvality výrobků. Samozřejmě, zaměstnancům bylo potřeba velmi jasně vysvětlit, jaká je jeho aktuální role. Po zhruba asi půl roce přešel na částečný úvazek, přičemž po dalším kvartálu se již od firmy zcela odpoutal, našel si postupně jiné záliby a vybudoval sociální vztahy i mimo tuto organizaci.

Mezigenerační předávání organizace

Předání firmy z rodiče na dítě, případně do širšího rodinného kruhu, v dnešní době poměrně rezonuje, zejména v českém podnikatelském prostředí. Než se však ponoříme hlouběji, zamysleme se, jakými předpoklady by měl disponovat člověk, jenž by dokázal kvalitně řídit společnost?

Hodně se toho dá naučit, o tom není pochyb. Zároveň zde vždy budou atributy spojené s osobností, jež jsou dány primárně geneticky, jako je například emoční stabilita či třeba extraverze a introverze. Nesmíme zapomínat ani na jistý vrozený talent, jímž všichni disponujeme, akorát každý ve více či méně odlišných oblastech. S tím je spojen i často přehlížený, avšak o to důležitější faktor radosti z vykonávání nějaké činnosti. Jinak řečeno, co nás baví a k čemu tíhneme, či prostě máme rádi.

Otázkou však zůstává, jaká je vůbec šance, že dítě, na něž je plánováno předání celé tíhy vedení podniku, bude disponovat jak talentem, tak vášní pro daný byznys? Na to nedokážu exaktně odpovědět, avšak nejlepší data, jež pro Česko mám, nám říkají, že předání na druhou generaci zvládne ani ne třetina rodinných firem,76,77 přičemž to vypadá, že jenom pět procent z nich má nějaký komplexnější plán.78 Zajímavostí taktéž je, že osmdesát procent těchto rodinných podniků preferuje postupné předání před nárazovým, přesně jak jsme diskutovali v předchozí podkapitole.79

Přísně statisticky vzato platí, že je poměrně malá šance, aby potomek, který má převzít kormidlo firmy, byl tou nejlepší alternativou ve srovnání s jinými potenciálními adepty, čímž však nechci zpochybňovat legitimitu uchování kontroly nad podnikem v rámci rodiny. Stejně tak platí, že i když ono dítě nemusí být nejlepší volbou, může být pořád volbou velmi kvalitní. Jenom na MBA kurzech jsem učil nejspíše desítky lidí, kteří firmu přebírali, respektive předávali v kruhu rodiny, a vhodné vzdělání, případně zkušenost z jiných firem, je zde základem úspěchu. Řízení organizace se totiž lze naučit.

Mnohem problematičtější je vášeň, zájem a vůle. Znám poměrně dost případů, kdy předání na potomka vyšlo víceméně úspěšně, a z pohledu tvrdých kompetencí se do čela společnosti postavil člověk, jenž věděl, co má dělat. Avšak naprosto chyběl jakýkoliv autentický zájem, načež firma zpravidla dlouhodobě stagnovala. A dlouhodobá stagnace téměř vždy zavání problémy.

Poslední dobou však pozoruji, že čím dál tím více mladých lidí se od převzetí rodinných firem distancuje a vydává se vlastní cestou. Na jednu stranu je tato vědomá volba možná lepší a snad se již nebude objevovat tolik frustrovaných ředitelů, kteří převzali otěže řízení hlavně kvůli rodině. Zároveň však vídávám i velmi zajímavé případy, kdy se najme profesionální ředitel mimo rodinu a daný potomek se pak věnuje jen té části, která ho baví. Kupříkladu, v jedné menší české textilní firmě došlo k podobnému předání, přičemž dcera majitelky se nyní o řízení de facto vůbec nestará, jelikož k něčemu takovému vesměs nemá vztah. Avšak odvádí fantastickou práci v kreativní oblasti návrhu nových oděvů.

Lze tedy shrnout, že řešením mnoha problémů spojených s předáváním se zdá být, jak už tomu tak bývá, stará dobrá otevřená komunikace a ujasnění si očekávání. Zároveň bych doporučil i přijetí skutečnosti, že není povinností žádného dítěte stát se nástupcem v řízení, a zároveň jistou dávku pokory před přírodou, která dítě nemusí obdařit nadáním právě v této oblasti, jakkoliv jím rodiče oplývají.

O interních a externích zdrojích budoucích ředitelů

Oprostěme se pro tento moment od mezigeneračního předání podniku a položme si otázku, odkud získávat talentované lidi, kteří mohou vstoupit do role CEO a firmu dál vést? Vcelku logicky se nabízejí dvě základní možnosti – buďto si daného člověka vhodným způsobem vychovat zevnitř, nebo si „koupit“ již hotového ředitele zvenčí. Výhody a nevýhody obou variant jsou pro čtenáře této knížky příliš triviální, proto se spíše zaměřme na otázku, která varianta se z praxe jeví býti vhodnější, případně kdy.

Podíváme-li se prvně na výzkumy, lze celkem jednoznačně konstatovat, že velmi úspěšné firmy využívají externích zdrojů talentů pro ředitelské křeslo jen v mizivém procentu případů. U zbytku se pohybujeme někde mezi čtvrtinou a pětinou, což je pořád relativně malé číslo.80 Jakožto inspirativní příklad nechť slouží firma General Electrics, v níž tehdejší ředitel Reginald Jones vypracoval kvalitní systém nástupnictví, který vybíral z desítek interních adeptů a celý proces trval několik let81 (prý se jednalo o devadesát šest lidí v horizontu sedmi let82). Díky tomuto propracovanému systému nakonec Jonese nahradil legendární Jack Welch a firma mohla nadále vzkvétat.

Z praxe mohu potvrdit, že pokud jde o poměrové zastoupení interních a externích kandidátů, pozoruji taktéž příklon k lidem zevnitř, což není nikterak překvapivé, jelikož člověk, jenž firmu zná, pracuje v ní dlouho a mnohokrát dokázal svoje kvality, se jakožto první volba přirozeně nabízí.

Vůbec proto nechci zpochybňovat využívání interních talentů, právě naopak, mohu tento způsob jen doporučit. Zároveň však chci jaksi rehabilitovat někdy až překvapivě zamítavý postoj vůči kandidátům zvenčí. Osobně totiž znám poměrně hodně organizací, v nichž podobný krok vyšel naprosto skvěle, poněvadž nový šéf dokázal firmu vidět tak, jak to interní člověk z podstaty věci nedokáže. Zároveň však je pravdou, že tito lidé v řadě případů nevstoupili přímo do nejvyšší role CEO, nýbrž do role ředitele provozu, tedy COO, v níž nějakou dobu pobyli, přičemž se kolikrát jednalo o dobu pouhých několika kvartálů.

Tím se samozřejmě dostáváme k metodice výzkumu, protože čistě technicky se zde nacházel onen předstupínek v podobě šéfa provozu, a tím pádem je otázkou, jestli se ve své podstatě spíše jedná o interního nebo externího člověka. Tak nebo tak, na výsledku to nic moc nemění, jelikož pochopení rozdílů mezi rolemi CEO a COO je z pohledu předávání organizace často zásadní.

V kontextu tohoto tématu ještě jednou zmíním, že vysoce funkčním modelem pro majitele firem, kteří jsou zároveň ve vedení organizace, je právě nalezení profesionálního ředitele provozu. Oni sami tak získají daleko více času, ať už pro fokus na strategičtější témata, či nemalé vyvázání se z firmy, přičemž zároveň mohou pořád držet v rukou otěže firmy z titulu role CEO.

Poslední myšlenkou k celému tématu předávání je otázka, kdy vlastně začít na takový krok myslet. Zde jednoduše použiji myšlenku mého dobrého známého, jenž historicky řídil i opravdu velké podniky – začněte na svoji náhradu myslet přesně v den nástupu do vedoucí funkce.

Prodej organizace

Existují situace, kdy majitel podniku z nejrůznějších důvodů nechce nebo kolikrát ani nemůže firmu předat, načež zpravidla dojde na téma prodeje. Ještě před úvahami nad cenou je vhodné se zamyslet, jestli je organizace vůbec předatelná do rukou někoho jiného.

Myslím tím zejména situace, kdy je podnikání téměř výlučně navázáno na aktuálního majitele. Podobná situace může nastat ať už v kontextu zákazníků, které firma jako taková de facto vůbec nezajímá a vše je spjato s majitelem, případně podnik nemá dostatečně vybudovaný systém a bez osoby aktuálního vlastníka by se rozpadl jako domeček z karet. Pokud je však společnost rozumně předatelná, přichází na řadu otázka ceny.

Tematice oceňování firem jsem se několik let poměrně intenzivně věnoval, jak akademicky, tak prakticky, jelikož mě lákala představa, že oceňovatel musí holisticky porozumět těm nejrůznějším oblastem firmy a následně svá zjištění objektivně otisknout do jednoho čísla. Nicméně, když mi dnes především menší či střední podniky pokládají otázku, jestli mají k prodeji přizvat znalce na oceňování firem, jsem malinko skeptický. Nechci do tohoto tématu zabředat více, než je potřeba, proto jen velmi zjednodušeně nastíním samotné principy ocenění.

Podstatou oněch metod je zejména tvorba finančního plánu, respektive odhad finančních toků do budoucna, což samo o sobě naznačuje určitou volnost v rozhodování. Odhad na úrovni firmy však není to jediné a značná část vzorců vyžaduje i parametry, jež by se daly pojmenovat jako odhad růstu celé ekonomiky. Jak asi cítíte, i když máte dva naprosto korektní oceňovatele, jejich odhad budoucnosti může být značně odlišný. Z mých výzkumů rovněž plyne, že jen malá změna u odhadu růstu či rentability může finální hodnotou podniku zamávat klidně i o desítky procent.

Tím však nechci naznačit, že oceňování nemá v praxi své místo. Jsou situace, jako je třeba soudní řízení, při kterém potřebujete ten nejobjektivnější možný odhad od skutečného profesionála. Stejně tak u větších akvizic může mít každá strana svého oceňovatele, jelikož všichni přítomní jsou si zpravidla dobře vědomi jisté benevolence těchto metod. Případně i ony postupy výpočtu jsou samy o sobě výborným nástrojem, který můžete využívat čistě pro interní účely, poněvadž vás hodně naučí.

V podnikové praxi jsem měl tu čest být u prodeje (nikoliv však v roli oceňovatele), jak malých zaběhlých prodejen, tak u akvizic na korporátní úrovni, a v každém případě je nutno přijmout fakt, že finální cena vzniká střetem nabídky a poptávky, což je přirozeným jevem tržní ekonomiky. Každá forma ocenění je pak jenom pomůckou, a když přemýšlíte o nákupu nějakého podniku, tak velmi doporučuji investovat především do takzvaného „due diligence“. Zjednodušeně můžeme konstatovat, že due diligence je metodou, u níž často externí profesionálové doslova prolezou účetnictví (mnohdy však i další oblasti) potenciálně kupované firmy a dají vám reálný obrázek o jejím stavu.

Pokud mám přeci jen zmínit alespoň nějakou, sice velmi hrubou, byť přesto poměrně často využívanou metodu z praxe, jež nabízí rychlý odhad, kde přibližně se s cenou nacházíte, nastíním práci s násobky EBITDA ukazatele.

Co je vlastně ta EBITDA? Funguje to následovně – vezměte si zisk před zdaněním a přičtěte k němu úroky, jež jste zaplatili například z bankovního úvěru. Pak ještě přičtěte odpisy z hmotného i nehmotného majetku a získáte ukazatel EBITDA, který je mimochodem sám o sobě velmi užitečný. Proč? Protože vám v podstatě říká, kolik peněž firma vygeneruje bez ohledu na zdanění, investiční cyklus, způsob financování či odepisování. Zejména u odpisů si všimněte, že pokud jste si, dejme tomu před pár lety, koupili auto za hotové, tak ty samotné peníze jste již sice dávno zaplatili, akorát pořád odepisujete, což vám pochopitelně snižuje zisk. Něco takového dává smysl z pohledu daní, avšak ukazatel EBITDA se snaží co nejlépe zachytit reálnou situaci, tedy kolik peněz za rok opravdu vygenerujete.

Jakým číslem je tedy potřeba ukazatel EBITDA vynásobit, abyste se dostali k finální hodnotě společnosti? Asi není překvapivé, že velmi záleží na odhadovaném budoucím vývoji firmy, jestli se případně bavíme o zaběhlé organizaci či startupu, a bezpočet dalších faktorů, na které je nutno myslet. V praxi jsem napříč zeměmi spíše vídával, že tento multiplikátor byl řádově jednociferným číslem, avšak někdy se vyšplhal i nad desítku. Něco podobného nám rovněž říkají i mnohem relevantnější tržní data.83

Samozřejmě, finální hodnotu je potřeba ještě očistit o nejrůznější položky. Představte si, že jste kupříkladu IT firma a z nějakého důvodu vlastníte pozemky, či máte v investičních fondech desítky milionů. Pak je potřeba o tyto částky finální hodnotu zkorigovat, jelikož se evidentně nejedná o aktiva související s primárním byznysem. To samé pak platí i obráceně, máte-li například nějaké vysoké závazky.

Hlavním cílem této podkapitoly v konečném důsledku není představit sofistikovanou metodiku oceňování v celé své šíři. Můžete se totiž setkat s poměrně širokou škálou nástrojů, dokonce i u zmiňovaných násobků se nemusí nutně jednat o ukazatel EBITDA, nýbrž klidně o nějakou formu tržeb či jiného pohledu na cash flow. Všechny tyto podrobnosti zmiňuji zejména z toho důvodu, že se s nimi u prodeje či nákupu dosti možná setkáte. Proto je důležité, abyste disponovali alespoň základní představou, a tudíž byli připraveni vést korektní diskusi.

Princip předávání organizace

Dějiny nás společně s moderní podnikovou praxí jasně vyzývají, abychom spíše dříve než později mysleli na problematiku nástupnictví. Stejně tak je důležitý jasný systém a plán zvládnutí této komplexní a citlivé změny. Speciálně pak v situacích, kdy je ve hře předání na potomka, doporučuji kritické zamyšlení se a řadu hlubokých diskusí, jestli se opravdu jedná o optimální variantu pro všechny zúčastněné.

Poznámky

  1. DOLEŽAL, Stanislav. Konstantin: cesta k moci. Episteme. Historia. V Českých Budějovicích: Nakladatelství Jihočeské univerzity, 2020. ISBN 978-80-7394-833-7. ↩
  2. DOLEŽAL, Stanislav. Konstantin: cesta k moci. Episteme. Historia. V Českých Budějovicích: Nakladatelství Jihočeské univerzity, 2020. ISBN 978-80-7394-833-7. ↩
  3. DOLEŽAL, Stanislav. Konstantin: cesta k moci. Episteme. Historia. V Českých Budějovicích: Nakladatelství Jihočeské univerzity, 2020. ISBN 978-80-7394-833-7. ↩
  4. Rodinné firmy řeší předání druhé generaci. Povede se to jen každé třetí. Online. Euro.cz. 2015. Dostupné z: https://www.euro.cz/clanky/rodinne-firmy-resi-predani-druhe-generaci-povede-se-to-jen-kazde-treti-n-1176021/?. [cit. 2025-04-04]. ↩
  5. Rodinná firma – prodat nebo předat? Online. Ba4u.cz. 2025. Dostupné z: https://www.ba4u.cz/rodinna-firma-prodat-nebo-predat-proc-to-v-drtive-vetsine-pripadu-dopadne-spatne/?. [cit. 2025-04-04]. ↩
  6. Výroční průzkum k trendům RODINNÉHO PODNIKÁNÍ. Online. Www.amsp.cz. 2018. Dostupné z: https://www.amsp.cz/wp-content/uploads/2018/05/Pr%C5%AFzkum-%C3%BAskal%C3%AD-genera%C4%8Dn%C3%AD-v%C3%BDm%C4%9Bny-V%C3%9DSLEDKY-s-koment%C3%A1%C5%99em-AMSP.pdf. [cit. 2025-04-04]. ↩
  7. Výroční průzkum k trendům RODINNÉHO PODNIKÁNÍ. Online. Www.amsp.cz. 2018. Dostupné z: https://www.amsp.cz/wp-content/uploads/2018/05/Pr%C5%AFzkum-%C3%BAskal%C3%AD-genera%C4%8Dn%C3%AD-v%C3%BDm%C4%9Bny-V%C3%9DSLEDKY-s-koment%C3%A1%C5%99em-AMSP.pdf. [cit. 2025-04-04]. ↩
  8. COLLINS, Jim a PORRAS, Jerry. Built to Last: Successful Habits of Visionary Companies. Třetí vydání. Harper Business; Illustrated edition, 1994. ISBN 978-0060516406. ↩
  9. GENERAL ELECTRIC: LIFE AFTER JACK. Online. Blackwellpublishing.com. 2007. Dostupné z: https://www.blackwellpublishing.com/KOLB/downloads/private/grant/ge.pdf. [cit. 2025-04-04]. ↩
  10. COLLINS, Jim a PORRAS, Jerry. Built to Last: Successful Habits of Visionary Companies. Třetí vydání. Harper Business; Illustrated edition, 1994. ISBN 978-0060516406. ↩
  11. DAMODARAN, Aswath. Enterprise Value Multiples by Sector (US). Online. Blackwellpublishing.com. 2025. Dostupné z: https://pages.stern.nyu.edu/~adamodar/New_Home_Page/datafile/vebitda.html. [cit. 2025-04-04]. ↩