Úvod›Knihy›Tisíce let praxe›Epilog: Vzdát se není možnost
Epilog · Marcus Aurelius

Vzdát se není možnost

Leč věřím, že předchozích deset kapitol obsahovalo ty nejrůznější postřehy, postupy či principy z každodenní firemní praxe, úplně poslední myšlenku této knížky chci věnovat faktoru, jenž z mého pohledu často sám o sobě rozhoduje mezi vítězstvím a porážkou. Tím faktorem je vůle nebo klidně prachobyčejné odhodlání udělat ještě jeden krok navíc, i když fouká vítr, prostě a jednoduše z toho důvodu, že jste se tak rozhodli. A schopnost činit takto vědomá rozhodnutí je cestou k naplňujícímu životu. Přizvěme si tedy do diskuse ještě naposled vládce a filozofa, jenž čelil konci světa, a i přesto žil dobrý život, protože se tak zkrátka rozhodl.

„Ať jsem kdekoliv, třebas opuštěn, mám šťastný úděl. Šťastný úděl má, kdo sám sobě přidělil dobrý úděl.“ [5, 36]

„Tam, kde je možno žít, je možno i dobře žít.“ [5, 16]

Marcus Aurelius, Hovory k sobě84

Tváří v tvář konci světa

Vláda Marca Aurelia byla jakýmsi koncem zlatého věku Říma, byť sám na tomto úpadku vinu nenesl, spíše naopak, s titánským úsilím jej prodloužil. Popravdě, je až překvapivé, že se mu i přes všechny nesnáze podařilo říši uchovat. Vnitřní území totiž byla najednou z různých stran napadena bojechtivými národy a státní pokladna krvácela, což by samo o sobě dalo zabrat většině panovníků. Aby toho však nebylo málo, v této době se začalo přirozeně měnit i středomořské klima z onoho optimálně nastaveného na období pozdně přechodné, jež o pár století později vyvrcholilo v takzvanou „Malou dobu ledovou“.85 Avšak toto všechno je nic ve srovnání s tím, co mělo přijít.

Mor, jenž zasáhl říši v této nejisté době, nejspíše předčil všechno, s čím se kdy lidstvo do té doby setkalo, a to zejména svým rozsahem. Jistě, i ve starověku existovaly nejrůznější epidemie, avšak rozměry této katastrofy byly nevídané a dosti možná se jednalo o úplně první pandemii v dějinách lidstva, přičemž konkrétním patogenem byly nejspíše pravé neštovice. Důkazy o jeho výskytu se objevují jak v Africe, tak v Asii či Evropě, přičemž odhady odborníků o obětech moru se pohybují někde mezi desetinou až třetinou populace samotného impéria, což čítá klidně až nižší desítky milionů obyvatel.86

Do toho všeho vůbec neutichalo ono napadení říše cizími národy, nicméně vojsko, jež ji mělo chránit, se rovněž hroutilo pod tíhou moru. Jelikož lidé ve starověku neměli žádné významnější povědomí o patogenech, byli v podstatě bezbranní a zoufalství dosahovalo vrcholu. Jak se vůbec mohl Marcus Aurelius postavit k takovéto pohromě?

Z toho, co víme, tak se jí především postavil čelem. Jakožto příklad můžeme uvést jeho rozhodnutí odprodávat všemožné cennosti z vlastního paláce nebo financování pohřbů zesnulých obětí moru ze státní pokladny. Rovněž povolal nejlepšího lékaře dané doby, odpustil vybrané dluhy a taktéž neváhal upustit od zavedených pravidel, načež do armády přijímal i gladiátory,87 jen aby dokázal v jejím čele říši chránit. Poslední dekádu života strávil vedením nekonečných bojů na severní hranici a umřel ve stanu na neznámou nemoc.

Zajímavou paralelou pak může být vládce Východořímské říše Justinián, jenž o několik století později rovněž čelil pandemii moru, byť se jednalo o jiný, rovněž neslavně známý patogen Yersenia Pestis, nikoliv o pravé neštovice. Justinián však s obyvatelstvem slitování neměl, daně tvrdě vymáhal a jen velmi neochotně něco odpustil.88

Dosti možná nejzajímavější sondou do duše Marca Aurelia však zůstává jeho zachované dílo Hovory k sobě89, jež nám umožňuje pochopit přemýšlení tohoto těžce zkoušeného vládce. Alespoň z mého pohledu z něj i přes danou dobu srší odhodlání žít smysluplný život, snaha být co nejlepším člověkem, pomáhat jiným bez potřeby pochvaly, uznání či odměny a naprosté odmítání role oběti.

I díky odmítnutí možnosti vzdát se, jež Marcus Aurelius učinil, říše přežila, vzpamatovala se a opět povstala silná.

Zdá se tedy, že jsou to opravdu ony vypjaté situace, jež nechávají vyniknout ty pravé lídry a jejich nezlomnou vůli.

„Buď jako skalní útes, o nějž se láme vlna za vlnou, ale útes nepovoluje a bouře vod kolkolem usíná… ‚Jaké štěstí, že nepodléhám zármutku, ačkoliv se mi to přihodilo, a že se ani nedávám zdrtit přítomností, ani se neděsím budoucnosti!‘“ [4, 49]

„S událostmi, s nimiž tě osud spojil, se hleď srovnat, a lidi, s nimiž tě osud sloučil, miluj, ale opravdově.“[6, 39]

Marcus Aurelius, Hovory k sobě90

Princip rozhodnosti

Ať je tedy poselstvím pro praxi, že jak v oblasti řízení či budování firem, tak v osobním životě, může postoj jednoho člověka zažehnout jiskru naděje a diametrálně tím změnit chod událostí. Lídři takového kalibru se však jen tak nerodí, daleko spíše jsou stejně jako diamanty formováni pod tlakem okolností, kdy se vždy ukáže, kým doopravdy jsou. Naštěstí, rozhodnutí o tom, kým chceme být, zůstává v našich rukou, stačí pouze přijmout odpovědnost.

Poznámky

  1. MARCUS AURELIUS, Antoninus. Hovory k sobě: Deník římského císaře. Kořeny. Praha: Toužimský a Moravec, 1948. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:ccee2600-4954-11e8-afec-005056827e51. ↩
  2. HARPER, Kyle. Pád Říma: podíl klimatických změn a epidemií na zániku římské říše. V českém jazyce vydání první. Praha: Maraton, 2021. ISBN 978-80-88411-02-4. ↩
  3. HARPER, Kyle. Pád Říma: podíl klimatických změn a epidemií na zániku římské říše. V českém jazyce vydání první. Praha: Maraton, 2021. ISBN 978-80-88411-02-4. ↩
  4. CASSIUS DIO. Historiae Romanae. Online. Blackwellpublishing.com. 2025. Dostupné z: https://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=72&fromdoc=Perseus%3Atext%3A2008.01.0593. [cit. 2025-04-04]. ↩
  5. HARPER, Kyle. Pád Říma: podíl klimatických změn a epidemií na zániku římské říše. V českém jazyce vydání první. Praha: Maraton, 2021. ISBN 978-80-88411-02-4. ↩
  6. MARCUS AURELIUS, Antoninus. Hovory k sobě: Deník římského císaře. Kořeny. Praha: Toužimský a Moravec, 1948. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:ccee2600-4954-11e8-afec-005056827e51. ↩
  7. MARCUS AURELIUS, Antoninus. Hovory k sobě: Deník římského císaře. Kořeny. Praha: Toužimský a Moravec, 1948. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:ccee2600-4954-11e8-afec-005056827e51. ↩