Úvod›Knihy›Tisíce let praxe›Kapitola II: Autonomní firma a tým
Kapitola II · Nero

O autonomní firmě a týmu

Nemalá část, ať už představitelů firem či vedoucích pracovníků, již někdy slyšela o onom bájném svatém grálu managementu – o takzvaném autonomním týmu, jenž doručuje výsledky i bez potřeby neustálého operativního řízení. Naštěstí, vybudovat autonomní tým či organizaci není zdaleka nemožné, je však dobré vědět, jaké ingredience potřebujete. Vybral jsem tedy jeden těžký kalibr z historie, který podrobil svoji říši zkoušce autonomnosti na zcela nevídané škále, a tím nám poskytl jednoznačné informace, jež můžeme využít i teď, o dva tisíce let později.

Jak neschopný vládce to ve mně hyne!

O Nerovi jste již nepochybně slyšeli. Nejspíše jako o bláznu a všemi nenáviděném šílenci, jenž pro zábavu podpálil Řím.11 Už méně lidí ale ví, že Nero vládl poměrně dlouho – bezmála čtrnáct let a je mnohem komplexnější postavou dějin, než se může na první pohled zdát.

Nero se především ocitl v naprosto nevhodné roli. Jeho vášní bylo umění, zpěv a hra na lyru, nikoliv vláda tak rozlehlému impériu. Lze dokonce říct, že prostý lid jej považoval za něco jako „krále zábavy“, pořádajícího bezpočet večírků či představení, a dokonce sám vystupoval se svým uměleckým projevem napříč zeměmi, kde si rovněž našel nemálo příznivců.12 Tuto skutečnost podtrhují i jeho téměř poslední slova, která vyřkl jen okamžiky před smrtí – „Jak všestranný umělec to ve mně hyne!“13 Pro pořádek se rovněž sluší dodat, že dle názoru moderních autorů nejspíše s oním proslulým požárem Říma vskutku nic neměl.14,15

To však ani zdaleka neznamená, že by se jednalo o schopného vládce. Nesmyslně totiž rozházel státní pokladnu, více se staral o umění a večírky nežli o správu říše, přičemž měl na rukou krev nejenom příslušníků aristokracie, ale i své vlastní rodiny. Za jeho vlády nenalezneme žádné významnější reformy či třeba rozšiřování území, avšak je pravdou, že po zmiňovaném velkém požáru dal město přestavět, leč tento úkol nestihl dokončit.

Jak je tedy vůbec možné, že říše v tak konkurenčním prostředí, v němž z každé strany hrozilo nebezpečí, bez větších těžkostí přežila Nerovu celkem dlouho vládu? Jak se mohlo stát, že fungovala v rámci možností dané doby jako dobře namazaný stroj?

Na začátek je důležité zmínit, že Nero měl celkem štěstí, jelikož v době jeho vlády se neobjevily žádné nadmíru krizové situace. Měl zároveň dostatek rozumu na to, aby těch několik „běžných“ válek a jiných problémů svěřil schopnějším lidem, kterých se v říši pořád našel dostatek. Významnou roli zcela jistě sehrál i fakt, že v té době již od založení Říma uplynulo více než osm set let. I z toho důvodu byl systém správy, zejména pak po relativně nedávné vládě Augustově, dobře zaveden a Nero rozhodně nepotřeboval dohlížet na každodenní operativu.

Základní principy autonomní organizace

Vzpomínám si, že jsem někdy začátkem roku 2014 seděl ve vlaku a četl dosti zajímavou knížku o Nerovi. Jelikož to bylo zrovna v době, kdy jsem sám zvažoval rozběhnutí nového projektu, přemýšlel jsem, jak v podnikové praxi využít toho, co jsem se právě dozvěděl. Nemyslím tím zrovna Nerovu neschopnost a lajdáctví. Spíše mám na mysli samotný fakt, že si něco takového vůbec mohl dovolit a říše i tak prosperovala. Dokázal jsem si odvodit některé důvody, ale v té době mi ještě pořád nebylo zcela jasné, jak konkrétně – a zdali vůbec – lze tyto principy využít i v tématu řízení či budování firmy. Samotná myšlenka mě však natolik zaujala, že jsem od ní již neupustil a nyní vám mohu nasdílet má zjištění.

Především si pojďme ujasnit, co je vlastně tím autonomním týmem myšleno. V mém pojetí se zjednodušeně bavíme o takovém stavu, kdy vedoucí pracovník dlouhodobě nemusí nikterak výrazně řešit operativně-taktické záležitosti, přičemž vše funguje i bez něj a požadované výsledky jsou jednoznačně doručovány. Nicméně, je ho zpravidla potřeba ve strategických, vizionářských či krizových tématech.

Pochopitelně tudíž platí, že čím více autonomních týmů napříč podnikem existuje, tím jednodušší je ukočírovat zejména provozní části řízení, neboť celá organizace se tak stává citelně výkonnější. Bez nekonečných požárů na operativně-taktické úrovni se pak nejvyšší vedení firmy najednou může soustředit na strategičtější témata či třeba klíčové zákazníky. Což však neznamená, že na provoz je možné zapomenout, jelikož přítomnost autonomních týmů ještě sama o sobě neznamená synergické fungování organizace jakožto celku.

Není tedy nutně řeč o nesmrtelné firmě jako v předchozí kapitole, spíše o dobře vyladěných hodinách, jež není potřeba neustále nastavovat, aby alespoň krátkou chvíli ukazovaly správný čas. Zároveň platí, že i takto kvalitní hodiny vyžadují pravidelnou péči a případnou výměnu baterie či jiných součástek.

Vraťme se ale k oněm základním stavebním kamenům. V první řadě musí být v organizaci dobře nastavený systém. Systémem zde však není myšlen nějaký software, ale čtyři základní pilíře, které tvoří jeho naprostý základ.

Prvním z nich je jasně definovaná organizační struktura, neboli rozdělení formální moci (potestas) v podniku. Nevěřili byste, kolikrát jsem se ani ve středně velkých firmách nebyl schopen dopátrat odpovědi na otázku, kdo je tady vlastně šéfem té či oné oblasti, případně kdo nese odpovědnost za výsledky.

V momentě kdy máte funkční a srozumitelně popsanou organizační strukturu, jež je nejspíše vyjádřena jakousi formou diagramu, budou v něm nutně figurovat i role, které je ale potřeba korektně popsat. Schválně se začněte ptát lidí, jestli vůbec vědí, za co přesně „ručí hlavou“, jaké výsledky mají přinášet a jak jsou případně měřeni. Jakmile se do tvorby něčeho podobného pustíte, tak je velmi časté, že samotné popisy začnou zbytečně bobtnat, jelikož jsou do nich zpravidla zahrnuty i různé návody, postupy, nařízení a podobně.

Není pak nic přirozenějšího, než všechno toto vzít a přesunout do separátních dokumentů, jež můžeme pro jednoduchost nazvat směrnicemi. Jsem si zcela vědom, že slovo „směrnice“ evokuje dlouhý, nudný a nesmyslný text, poněvadž tomu tak často i je, ale býti nemusí. Směrnice může vyobrazovat grafické postupy, videa, snímky obrazovky a mnoho dalšího, přičemž pro účely naší diskuse vynechme všechny možné požadavky těch nejrůznějších norem.

V momentě, kdy ony směrnice začnou být součástí běžné firemní praxe, tak kolikrát vídávám, že obsahují hromady textových postupů, jak něco udělat, což samo o sobě nemusí být ke škodě, leč se velmi pravděpodobně nejedná o optimální řešení. Zpravidla je mnohem jednodušší a pro uživatele znatelně příjemnější překlopit tyto postupy do grafické vizualizace, tedy do procesních map. Asi nemusím zdůrazňovat, že všechny čtyři fundamentální části systému musí být navzájem propojeny, odkazovat na sebe a tvořit tak jeden kompaktní celek. Vrátím-li se k Nerovi, lze bezpečně říct, že měl štěstí a vládl v době, kdy systém impéria fungoval relativně spolehlivě.

Nicméně, jednou jsem se bavil s majitelem menší technologické firmy v Brně, který mi sdělil, že mají pečlivě nastavený systém (a opravdu měli), avšak jeho firma i přesto jaksi autonomní není. Říkal mi, že když zadá úkol, tak lidé vědí, co mají dělat a výsledky doručují. Dokonce jsou natolik spolehliví, že nad nimi nemusí stát a neustále je kontrolovat. Neexistuje však šance, že by se od organizace na dva–tři týdny úplně odpojil a vše by bez problémů fungovalo. Pořád totiž musí zadávat úkoly a řešit operativu.

Abychom se tudíž mohli více přiblížit autonomní organizaci, systém je bezpochyby důležitý, ale sám o sobě zkrátka nestačí. Druhou klíčovou esencí je totiž lidský faktor, a to ve vícero oblastech. Nutně musíme začít právě u šéfa, jenž by onu autonomní organizaci chtěl. Zmiňuji to proto, že jsem nejednou viděl firmy se solidním systémem a velmi kompetentními lidmi, avšak s vedoucím neschopným delegovat, ačkoliv objektivně měl na koho. Proč? Je to jednoduché – sám přece uměl všechno nejlépe a nikdo by tu práci nezvládl ani z daleka tak dobře jako on. Slyšeli jste již někdy podobná slova? Tato obava je poměrně častá a rovněž velmi přirozená. Občas však pozoruji, zejména u manažerů týmů, že autonomnost vůbec nechtějí, protože by se mohlo ukázat, že přeci jenom jsou nahraditelní.

Nicméně, aspekt vedoucího je pouze jednou stránkou mince onoho lidského faktoru, protože v praxi se může celkem snadno přihodit, že zkrátka není na koho delegovat. Přesně tento problém se vyskytl ve zmiňované technologické firmě. Střední management a ostatní zaměstnanci sice pečlivě plnili úkoly, avšak jejich myšlení bylo těžce „zaměstnanecké“. Chci tím říct, že jejich jednání postrádalo jakoukoliv vlastní iniciativu či potřebu růst, budovat a učit se. Šéf prostě zadal úkol a oni jej splnili – bez reptání a kvalitně, to ano, ale nic víc.

Velmi dobře si vzpomínám na moment, kdy se mě vlastník oné firmy zeptal, jak jen má ty pracovníky „předělat“? Jak má zcela zásadně transformovat jejich myšlení a postoj k životu? Nuže, nechci říkat, že něco takového možné není, určitě by se nějaká cesta našla. Spíše se však zamýšlím nad smysluplností podobného jednání, jelikož většina firem pravděpodobně nedisponuje kapacitami či dokonce kompetencemi pro takovouto iniciativu. I z toho důvodu se raději držím myšlenky Johna Maxwella – neposílejte kachny do školy pro orly.16

Posledním faktorem, tentokrát sice založeným jenom na mé zkušenosti a příkladech z historie, je opět velikost organizace. Vybudovat autonomní týmy napříč velkým podnikem je zkrátka těžší a časová investice je nemalá, avšak pokud se něco takového povede, firma může ještě relativně dlouho běžet na setrvačnost. U menších společností pak tento princip funguje spíše obráceně – vybudování autonomní organizace není takovým oříškem, setrvačnost je však menší a náchylnost na krizové situace narůstá.

Principy autonomní organizace

Závěrem této kapitoly lze říct, že jak z mé zkušenosti, tak z testování ve velkém měřítku, jež pro nás tak laskavě Princeps Nero provedl, jsou základní faktory ovlivňující autonomnost organizace zřejmé – fungující systém, kvalitní, respektive vhodní lidé, schopnost delegovat, upuštění od potřeby být nejchytřejším v místnosti, velikost, jistá forma zaběhlosti samotné organizace a nepřítomnost významných krizí. Nicméně kdyby Nero vládl ještě déle, postupně by se nejspíše začal projevovat deficit jakékoliv komplexnější strategie a představy o budoucnosti, nemluvě o krizích, které by pravděpodobně nebyl schopen zvládnout. Zkrátka a dobře, Nero sice ani zdaleka nepochopil ony jemné nuance principů moci, avšak za její využívání i přesto tvrdě zaplatil. Pojďme se tedy obeznámit s cenou, jež se za moc platí.

Poznámky

  1. SUETONIUS TRANQUILLUS. Lives Of The Twelve Caesars. Online. Gutenberg.org. 2006. Dostupné z: https://www.gutenberg.org/files/6400/6400-h/6400-h.htm. [cit. 2025-03-29]. ↩
  2. BARRETT, Anthony A. (ed.). Životy císařů. Historie. Praha: Academia, 2012. ISBN 978-80- 200-2082-6. ↩
  3. SUETONIUS TRANQUILLUS. Lives Of The Twelve Caesars. Online. Gutenberg.org. 2006. Dostupné z: https://www.gutenberg.org/files/6400/6400-h/6400-h.htm. [cit. 2025-03-29]. ↩
  4. BARRETT, Anthony A. (ed.). Životy císařů. Historie. Praha: Academia, 2012. ISBN 978-80- 200-2082-6. ↩
  5. CARATINI, Roger. Nero: básník potřísněný krví. Online. Praha: Beta, 2004. ISBN 80-7306- 140-6. Dostupné z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:376ea150-722e-11e9-b253-005056827e52. [cit. 2025-03-29]. ↩
  6. MAXWELL, John C. 5 úrovní leadershipu: prověřené kroky jak maximalizovat váš potenciál. Online. Praha: Dobrovský, 2012. ISBN 978-80-7306-497-6. Dostupné z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:0b357f10-fed3-11e8-a5a4-005056827e52. [cit. 2025-03-29]. ↩