O budování nesmrtelné firmy, managementu změny a nejhlubších principech moci
Moc je jednou ze základních esencí řízení jakékoliv organizace, ať už se bavíme o firmě s hrstkou zaměstnanců či třeba o impériu, jež vládne čtvrtině obyvatel planety. Řízení však ani zdaleka není jediným výrazem moci. Právě z toho důvodu se v této kapitole pustíme ještě dál a zabrousíme i do tajů budování organizace, která přetrvá, a to opravdu dlouho.
Jelikož je však reálné uplatnění v podnikové praxi to, co nás primárně zajímá, necháme se inspirovat Augustem, jenž svá tvrzení úspěšně aplikoval v tom největším možném měřítku.
O aspektech moci
Augusta si možná vybavujete jakožto prvního římského císaře. Popravdě, výraz „císař“ je pro naše účely dosti nepřesný, avšak paradoxně právě tato nepřesnost je klíčem k pochopení oněch principů moci. Nicméně, pěkně popořadě, ať vše dává smysl.
Před nástupem Augusta byl Řím skomírající republikou, jež se křečovitě zmítala v hrůzách občanských válek trvajících více než století. Posledním hřebíčkem byl neméně známý Iulius Caesar, jenž uchvátil nejvyšší moc, načež se nechal jmenovat doživotním diktátorem, bohem a co hůř (minimálně z pohledu Římanů), možná by se vyhlásil i za krále. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jej přesvědčení republikáni s vírou v obnovení republiky raději připravili o život. Nemohli se však více mýlit, protože samotné odstranění monarchy nevymýtilo myšlenku na ni.
Co s tím má společného Augustus, tehdy ještě známý jako Octavianus? Nuže, Caesar jej ustanovil za svého dědice, načež tento mladík, jemuž tehdy nebylo ani dvacet let, postupně porazil Caesarovy vrahy, jako byl třeba Brutus, posléze pak i onu známou Kleopatru s Markem Antoniem a rovněž se zbavil i proslulého republikána Cicerona.
A teď ta pro nás nejpodstatnější část – Augustus, stejně jako předtím jeho adoptivní otec Caesar, měl najednou všechnu moc koncentrovanou ve svých rukou. Jakým způsobem tedy mohl transformovat republiku na monarchii takovým způsobem, aby zachoval alespoň iluzorní zdání svobody, neztratil moc a ještě mu všichni zatleskali, že položil základy „věčného“ impéria (Imperium sine fine1)?
Augustus na rozdíl od Caesara totiž pochopil, že mít v rukou tu skutečnou, čistokrevnou moc není nutně spjato s nějakou dobře znějící funkcí, jako byla třeba zmiňovaná role diktátora či krále. Uvědomil si onen zcela zásadní rozdíl mezi různými aspekty, respektive formami moci, načež tuto úvahu rovnou přetavil do praxe.
Jakožto první formu si uveďme moc formální, jež se nejčastěji spojuje právě s nějakým úřadem, funkcí či rolí a v latině se nazývala potestas. Proto si Augustus dával velký pozor, aby zastával jenom ony tradiční republikánské úřady a skutečně – z tohoto hlediska nebyl výrazně mocnější, než někteří jiní senátoři.
Druhou formu moci lze pojmenovat výrazem auctoritas a ta se pro Augusta zdá býti v jistém smyslu daleko podstatnější. Jednalo se totiž o jakýsi neformální aspekt moci nedílně spjatý s autoritou jeho osoby, jenž byl založen jak na zásluhách, tak na osobních vlastnostech či charismatu. Sám rád zdůrazňoval, že právě touto osobní mocí (auctoritas) výrazně převyšoval všechny ostatní, byť jeho formální moc (potestas) byla v naprostém souladu s republikánským zřízením, které přece (alespoň navenek) s titánským úsilím zachránil a obnovil.2
Z uvedeného plyne, že Augustus v žádném případě nebyl oslovován titulem „císař“, který v daném období dokonce vůbec neexistoval, respektive určitě ne v dnešním smyslu slova. Ve skutečnosti totiž přijal pouze jakýsi spíše neformální titul Princeps, což jednoduše znamenalo, že byl považován za prvního z občanů, leč v praxi se stal monarchou s nejvyšší mocí.
Teď však zpátky do podnikové praxe. Pochopení jemných rozdílů mezi mocí formální (potestas) a mocí osobní (auctoritas) je zásadním klíčem k řízení a transformování firem. Pojďme se podívat na příklady reálné aplikace oněch principů, abychom následně měli pevnou půdu pod nohama u tématu budování nesmrtelné organizace.
Management změny
V roce 2024 jsem se na jedné podnikatelské konferenci pustil do krátké diskuse s ředitelem výrobní firmy čítající asi tři sta zaměstnanců. Požádal mě o doporučení nějakého postupu pro implementaci managementu změny, načež jsem jej odkázal na zavedenou klasiku dle Johna Kottera3.
Ani ne za dva měsíce mi však telefonoval, že tento postup mu jaksi nefunguje. Tím si rozhodně získal moji pozornost, jelikož v základu říkají víceméně všechny postupy managementu změny to samé – rozmrazte aktuální stav, implementujte změnu a zamrazte vše zpátky. Ze zkušenosti jsem věděl, že daleko častěji spočívá problém v praktickém provedení, a tak jsem se vydal tuto hypotézu prozkoumat přímo na místo činu.
Situace ve firmě byla následovná – nejvyšší vedení si velice přálo implementovat změny ve výrobním postupu, jež sice měly hlavu i patu, avšak pracovníci je i přesto s velkým nasazením bojkotovali. Popravdě, potřeboval jsem se v tom zmatku nejdříve zorientovat, a tak jsme se dali do práce.
Ještě před samotným procesem implementace onoho nového postupu – což je především záležitostí kvalitního projektovém managementu – je potřeba opečovat řadu oblastí, které v praxi často pokulhávají a jsou spojené zejména se zmiňovaným rozmrazením aktuálního stavu.
První oblastí je vytvoření jakéhosi klimatu urgence a důležitosti změny. Druhou je získání mocných spojenců pro samotnou myšlenku transformace. Tou třetí je jasná vize, nebo možná lépe řečeno polopatistické ozřejmění přínosů změny všem mocným spojencům a následně komukoliv dalšímu, na nějž bude mít takováto transformace významnější dopad.
V již zmiňovaném podniku sice existoval celkem slušný tlak na změnu, avšak došlo k dosti nešťastné identifikaci mocných spojenců. Pro transformaci výrobního postupu totiž pan ředitel získal na svoji stranu ty nejmocnější z pohledu moci formální – finančního, obchodního a dokonce i výrobního ředitele, jenž však byl tou dobou v podniku jen krátce. Následně přímo ve výrobní hale společně představili nově vypracovaný koncept, který jim (jak se později ukázalo) velmi kvalitně navrhla externí firma. Avšak nic z toho řadoví pracovníci samozřejmě netušili. Z jejich úhlu pohledu byla změna navržena zcela nekompetentními lidmi, kteří se ve výrobě sotva kdy ukázali, a nový šéf výroby dle jejich názoru neměl po pár týdnech ve funkci potřebnou zkušenosti pro tak zásadní změnu. Výsledkem tím pádem byly převážně kamenné výrazy spolu s tichým, leč intenzivním bojkotem.
Zkrátka a dobře, celá podstata problému tkvěla v tom, že při hledání mocných spojenců se pan ředitel soustředil především na jejich zařazení v organizačním diagramu, přičemž pod ředitelskou úrovní jej nikdo nezajímal. Jinak řečeno, přemýšlel výhradně nad mocí formální (potestas) a ani ve snu ho nenapadlo zvážit něco jako moc osobní (auctoritas), kterou měl jak finanční, tak obchodní ředitel ve vztahu k výrobě jen velmi zanedbatelnou. Poučením nechť je, že pro úspěšnou změnu téměř vždy potřebujete obě formy moci.
Nicméně, všichni tři ředitelé byli nadmíru chytří lidé, a když jsem s nimi má pozorování sdílel, trvalo jim leda tak pár vteřin, než si toto malé, leč významné přehlédnutí uvědomili. Ihned pochopili, že ve vztahu k výrobě rozhodně existuje role, jež sice nedisponuje tak vysokou mocí formální, avšak její autorita je v tomto kontextu opravdu významná. Řeč je, jak jistě tušíte, o mistrech výroby.
Vedení tedy zařadilo zpátečku a rozhodlo se je nejdříve získat na svoji stranu. Zajímavostí, ne-li dokonce paradoxem, zůstává, že když se oni mistři s návrhem obeznámili a dostali možnost otevřeně své připomínky sdílet, tak byl nápad s drobnými úpravami přijat velmi pozitivně. Samotná implementace pak již nebyla nikterak náročná, jelikož kombinovala jak formální moc a zdroje ředitelů, tak osobní moc mistrů, kterým pracovníci věřili. Celý proces změny pak byl zakončen již zmiňovaným třetím krokem managementu změny, tedy zamrazením nového stavu. Tím je myšlena především implementace nových postupů, a to jak do podnikového systému, tak do firemní kultury, což se v praxi projevuje některou z variací věty „U nás se to dělá takto“.
Podobných příkladů však kolem sebe najdeme bezpočet. Utkvěla mi v hlavě ještě jedna milá vzpomínka na personální agenturu, v níž si majitel uvědomil, že změny se dělají mnohem snáze, získá-li na svoji stranu paní recepční. Ta pochopitelně nedisponovala téměř žádnou formální mocí, měla však nadmíru vřelé vztahy se zaměstnanci díky své dobrosrdečné povaze a ochotě vždy pomoct. Jinými slovy, její auctoritas byla obrovská, a proto se jednalo o významného spojence. Pro úspěšnou změnu je tedy potřeba jak moci formální, tak moci osobní, jelikož se vzájemně podporují a doplňují.
Zároveň však nezapomínejme, že tato logika funguje i obráceně. Všichni známe manažery, kteří sice disponují nezanedbatelnou mocí formální, nicméně ve skutečnosti je nikdo nerespektuje a už vůbec nejsou autoritou. Je zajímavé, byť ne až tolik překvapivé, že právě tito vedoucí pak nejčastěji jednají nátlakově a hrubě. Koneckonců, i výzkumy naznačují, že ten, kdo ztrácí moc, má tendenci chovat se agresivněji.4
Základní kameny nesmrtelné organizace
Jedním z největších přínosů Princepse Augusta je nejenom záchrana říše, která již dále nemohla fungovat ve formě republikánského zřízení, ale zároveň také položení základů, díky nimž vládla čtvrtině obyvatel planety i po další staletí. Jaké kroky Augustus podnikl a co z toho lze aplikovat i v dnešní podnikové praxi?
Na první pohled by se mohlo jevit, že hlavním pilířem dlouhotrvající organizace jsou především silní lídři stojící v jejich čele. Takový scénář je jistě velmi nápomocný, avšak řada Augustových následovníků nedosahovala ani zdaleka jeho kvalit, místy se dokonce bavíme o značně neschopných vládcích, nicméně říše i tak přežila. Vypadá to, že podobná tvrzení lze aplikovat i na podnikatelské prostředí, jelikož z některých výzkumů plyne, že firmy, jež přežily opravdu dlouho a zároveň byly velmi prosperující, neměly výrazně lepší nebo horší lídry než ti ostatní.5 V čem tedy tkví jejich úspěch?
Vrátíme-li se k Augustovi, lze o něm říct, že přinesl řadu významných změn. Tou první je zcela jistě zlepšení systému fungování a řízení impéria. Můžeme pozorovat snahu o vybudování systému, jenž by fungoval v kontextu dané doby víceméně autonomně a bez neustálých zásahů vedení, což nakonec poměrně dobře obstálo ve zkoušce časem. Nejspíše se tedy jedná o první střípek do naší skládačky. I v podnikové praxi totiž mohu myšlenku jasného systému, díky němuž je nezpochybnitelné, co se má jak dělat, kdo nese odpovědnost a jaké výsledky se očekávají, jenom doporučit. Tvorbě systému a autonomní organizace, potažmo týmu, se budeme podrobněji věnovat hned v následující kapitole.
Druhým Augustovým krokem byl tlak na sjednocení říše, a to nejenom v kontextu pravidel, nýbrž i z pohledu kultury. Řím byl srdcem impéria a smyslem dobytých provincií bylo poskytování zdrojů, případně sloužily jakožto nárazníkové pásmo proti nepřátelům zvenčí. Augustova snaha proto směřovala k posilnění práv provincií a odstranění vykořisťování, které se na nich často páchalo. Jak se později ukázalo, tento krok měl logiku, protože časem se z říše opravdu stal jeden kompaktní celek a Řím dokonce přestal být jejím hlavním městem.
Mimochodem, je zajímavé, že tuto analogii s provinciemi můžeme až překvapivě často pozorovat například u firem, jež skupují menší podniky. Participoval jsem na jakési kulturní integraci podobně rozdrobené organizace směřující k úpadku a musím říct, že se sice jednalo o několikaletý proces, avšak tento krok firmu nejenom zachránil, ale učinil ji ve finále nadprůměrně úspěšnou.
Především v podnikovém prostředí je pak myšlenka výrazné a jednotné podnikové identity zásadní, jelikož má moc jako magnet přitáhnout ty nejvhodnější talenty a již z dálky odradit ty nevhodné, což opět potvrzují jak moderní výzkumy6, tak i moje zkušenost. Taková organizace, zejména pokud již nějakou dobu funguje, má svůj smysl existence a jasnou vizi směřování, protože ví, že systém, strategie, produkt, lidé a vlastně všechno ostatní se nutně dříve nebo později změní.7
Tím se dostáváme k mimořádně důležité myšlence, kterou je potřeba specificky vypíchnout – budujte především firmu, nikoliv produkt. Když jsem tento názor sdělil řediteli menší fintechové firmy, nebyl s mým úhlem pohledu ani trochu v souladu. Argumentoval, že i firma Reuters v devatenáctém století využívala pro rychlý přenos čerstvých informací poštovní holuby a vlastně dodnes dělá v podstatě to samé, akorát s moderními technologiemi.8
Mimochodem, tato informace o firmě Reuters je skutečně pravdivá, avšak jakožto argument v žádném případě neobstojí. Původní produkt s holuby totiž dávno zastaral a musel být zcela logicky nahrazen něčím inovativnějším. A právě ona schopnost inovovat a přizpůsobovat se trhu je dílem zejména skvěle vybudované firmy, nikoliv produktu.
Uvažujte nad tím. Firma není jenom produkt, nýbrž se jedná hlavně o soubor zdrojů, čímž ani zdaleka nemyslím pouze peníze či majetky. Kolikrát jsou daleko důležitější znalosti, lidi, know-how, licence, kontakty, zkušenosti, vztahy, kultura, ona samotná schopnost inovovat a mnoho dalšího. Pokud by vás zajímala podniková strategie a téma zdrojů více do hloubky, mohu vás odkázat na moji publikaci Strategie ukovaná praxí9.
Tímto tvrzením však ani náhodou nepopírám důležitost pečlivé práce na produktu. Spíše jen chci upozornit na fakt, že bavíme-li se o skutečně dlouhotrvající firmě, je celkem pravděpodobné, že váš nepochybně skvělý, zákazníky milovaný produkt jednou zestárne a bude muset být nahrazen. Nemluvě o tom, že dobře vybudované firmy pak dokážou zvládnout i mnohem náročnější situace, než je „pouhá“ inovace produktů.
Posledním bodem k zamyšlení na téma dlouhotrvající firmy je spíše můj osobní postřeh nežli relevantní výzkum. Zdá se totiž, že i samotná velikost organizace může být jedním z možná ne nutných, ale minimálně relevantních požadavků, aby podnik přetrval opravdu dlouho. Neznám totiž moc malých firem, jež by něco takového dokázaly, přičemž i výzkum přímo z Česka naznačuje, že předání na třetí nebo dokonce čtvrtou generaci zvládne opravdu jen mizivé procento rodinných firem.10
Vypadá to tedy, že precizně nastavený podnikový systém, silná kultura, nadčasová vize, smysl či hodnoty a v neposlední řadě pochopení zcela klíčové myšlenky budovat především firmu, nikoliv pouze produkt, jsou jakýmisi základními pilíři při stavění nesmrtelné organizace. Avšak to samozřejmě není všechno, jelikož takový počin s sebou nese celou řadu dalších oblastí, jež probereme v následujících kapitolách. Máte-li však zájem o další výzkum podrobně analyzující firmy, jež vydržely opravdu dlouho a jsou zároveň úspěšné, mohu doporučit publikace od Jimma Collinse, dostupné i v českém jazyce.
Závěrem lze tedy shrnout, že téma nesmrtelné organizace dokáže s představiteli firem poměrně silně rezonovat. Zároveň však mám potřebu dodat, že ona samotná existence možnosti podobnou organizaci budovat ještě neznamená, že něco takového nutně musíte chtít. Je totiž naprosto v pořádku celý tento koncept odmítnout a vzít si z něj jen to nejlepší. Zmíněné principy totiž dobře poslouží vesměs v každém podniku, a i kdybyste v konečném důsledku nevybudovali firmu, jež si sáhne na nesmrtelnost, pořád se může stát vaším legendárním dílem.
Principy moci
Ať už se bavíme o řízení, budování či transformování firem, tak platí, že bez moci se neobejdete. Zcela zásadní myšlenkou je, že formální moc spojená s rolí (potestas) a moc vycházející z našeho nitra, z toho, kým jsme (auctoritas), jsou obě naprosto klíčové pro úspěch. Chcete-li se stát lídrem hodným následování, neoddiskutovatelně potřebujete zdroje a taktéž pravomoci. Avšak stejně tak se potřebujete stát někým, kdo je hoden následování pro to, kým je, co představuje a jaké hodnoty zastává. Řízení podniků však někdy bývá plné překvapení a čas od času zkrátka nastane situace, kdy se do čela vedení postaví zcela nevhodný člověk. I z takovéto situace lze vytěžit nemalou hodnotu, jelikož podobným zátěžovým testem minimálně ověříte stabilitu a autonomnost organizace.
Poznámky
- VERGILIUS. Aeneis. Online. Antická knihovna. Praha: Svoboda, 1970. Dostupné z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:9c916280-34b7-11e3-8d9d-005056827e51. [cit. 2025-03-29]. ↩
- Augustus. Res Gestae. Online. The Res Gestae of Augustus. 2025. Dostupné z: https://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Augustus/Res_Gestae/2*.html. [cit. 2025-03-29]. ↩
- KOTTER, John P. Vedení procesu změny: osm kroků úspěšné transformace podniku v turbulentní ekonomice. Online. 2., aktualizované vydání. Knihovna světového managementu. Praha: Management Press, 2015. ISBN 978-80-7261-314-4. Dostupné z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:a108ad30-723e-11e9-b266-005056827e51. [cit. 2025-03-29]. ↩
- DE WAAL, Frans. Chimpanzee politics. Online. Archive.org. 2000. Dostupné z: https://archive.org/details/chimpanzeepoliti00fran. [cit. 2025-03-29]. ↩
- COLLINS, Jim a PORRAS, Jerry. Built to Last: Successful Habits of Visionary Companies. Třetí vydání. Harper Business; Illustrated edition, 1994. ISBN 978-0060516406. ↩
- COLLINS, Jim a PORRAS, Jerry. Built to Last: Successful Habits of Visionary Companies. Třetí vydání. Harper Business; Illustrated edition, 1994. ISBN 978-0060516406. ↩
- COLLINS, Jim. Great by Choice: Uncertainty, Chaos, and Luck--Why Some Thrive Despite Them All. První vydání Harper Business; Illustrated edition, 2011. ISBN 978-0062120991. ↩
- Company history Historical highlights from across Thomson Reuters. Online. Thomson Reuters. 2025. Dostupné z: https://www.thomsonreuters.com/en/about-us/company-history. [cit. 2025-04-04]. ↩
- BARTKO, Patrik. Strategie Ukovaná Praxí. Online. Inflexity, 2023. ISBN 978-80-11-04154-0. Dostupné z: https://www.patrikbartko.com/wp-content/uploads/2024/01/Strategie_ukovana_Praxi_Patrik_Bartko_ebook.pdf. [cit. 2025-04-04]. ↩
- Rodinné firmy řeší předání druhé generaci. Povede se to jen každé třetí. Online. Euro.cz. 2015. Dostupné z: https://www.euro.cz/clanky/rodinne-firmy-resi-predani-druhe-generaci-povede-se-to-jen-kazde-treti-n-1176021/?. [cit. 2025-04-04]. ↩