Kapitola 2: Strategie, aneb co to vlastně je?
7:51 ráno.
Vstupní hala hotelu, kde se všichni tři ubytovali, byla obrovská a po obou stranách lemovaná vysokými bílými sloupy. Martin mi naštěstí stihl předem napsat, kde je najdu, a tak jsem bez otálení zamířil přes restauraci, ve které se podávala snídaně, přičemž můj cíl se nacházel v zadní části budovy. Na konci chodby byly vidět impozantní dvoukřídlé dveře, dokořán otevřené, z nichž se ozývaly známé hlasy.
Samotná konferenční místnost připomínala taneční sál s naleštěnými parketami, přičemž jejímu středu dominoval masivní dřevěný stůl. Neubránil jsem se úsměvu poté, co mi do oka padla tabule na psaní a projektor.
„Vidím, že vybavení se ti líbí,“ zašklebil se Martin.
„Už mě znáš,“ odvětil jsem potěšen tím, jak všechno pečlivě zařídil.
Po krátké diskusi o nočním plavání v hotelovém bazénu a obdivování občerstvení, které Martin obstaral, se všichni tři usadili. Já jsem, tak jako vždy, zůstal poblíž tabule opírajíc se o rožek stolu.
„Víte, hodně jsem přemýšlel, jak toto naše vzdělávání uchopit. Martine, když jsme si volali, několikrát zaznělo, že cílem není vypracovat strategii, ale spíše se naučit strategicky přemýšlet, případně pochopit základní analytické nástroje.“
Martin krátce přikývl.
„Na druhou stranu, tyto dvě věci spolu nutně souvisí a z toho důvodu to uděláme tak, že nejdříve budeme diskutovat, co vlastně strategie je a jaké její typy můžete reálně využít. Následně však půjdeme krok za krokem, jako kdybychom chtěli strategii opravdu vytvořit. Je fér dodat, že zvolíme zjednodušený postup, no na druhou stranu, všechno budeme praktikovat, ať se vyhneme abstraktnosti, jak včera trefně poznamenala Gabriela. Výsledkem pak bude, že za prvé, získáte základy strategického přemýšlení, což je z jistého pohledu ta nejdůležitější část. Za druhé, budete schopni strategii celkem rozumně vypracovat alespoň na té základní úrovni. Tím myslím i typické analýzy, zpracování jejich závěrů a zanesení toho všeho do praxe. Dopředu vás ale chci upozornit, že vzhledem k času, který spíše nemáme, a výsledku, k němuž směřujeme, budu bez milosti některé věci přeskakovat. Ba dokonce je osekám na nejzákladnější minimum, změním pořadí, případně se odchýlím od teorie. Mluvím o tom hlavně proto, abyste nebyli překvapeni, když si budete číst odborné publikace na téma strategie. Tím však neříkám, že knížky jsou špatné, vůbec ne. Dokonce si myslím, že není nic praktičtějšího než dobrá teorie, avšak dnes se budu zaměřovat specificky na vaši situaci, což do detailů žádná teorie z podstaty věci nepokryje. A proto od vás chci diskusi, jelikož můj monolog jste si mohli poslechnout i přes telefon.“
Všichni přikývli a Alex zvedl oba palce nahoru.
„Máme plán!“ zvolal Martin. „A rovnou se i zeptám. Říkal jsi, že strategii je potřeba implementovat do každodenní praxe. Mám z toho tvrzení pocit, jako kdybych ji měl všem říkat, což přece nemůže být správně, no ne?“
„A proč ne?“ zeptal jsem se s lehkým úsměvem.
„No…pak by se o mojí strategii mohla celkem snadno dozvědět konkurence.“
„Jen ať se dozví.“
„Děláš si srandu?“ zvolal Martin.
„Myslím to smrtelně vážně. Samozřejmě, určitě neříkám, že máš zveřejňovat podrobnosti, což jsou skutečně informace sloužící jenom vedení firmy. Avšak zveřejnění základního konceptu strategie pomůže tvým lidem v každodenním rozhodování. Pokud jde o konkurenci, jen ať tvoji strategii znají, alespoň se sníží pravděpodobnost, že ti budou lézt do zelí.“
„Hmm, dobře, taková formulace mi už nezní jako úplná blbost. Chápu tedy správně, že takto lze odstranit zbytečné boje s konkurencí, kdy si lezeme do zelí ani ne tak záměrně, jako spíše z nepochopení vzájemných strategií?“ pokračoval Martin.
„Moc hezká formulace. Ještě doplním, že pokud se někdo primárně pouští do boje, tak vůbec nepochopil podstatu strategie.3 Tím se přirozeně dostáváme k otázce, co je vlastně strategie? Nějaké nápady?“
„Jedná se o nástroj, díky kterému se lze připravit alespoň na ty nejpravděpodobnější verze budoucnosti?“ zeptal se Alex.
„Velmi zajímavá definice. Dokonce bych řekl, že nejde jen o přípravu na budoucnost, ale taktéž o její přímou tvorbu. Napadají vás nějaké příklady strategie?“
„Být nejlepší,“ vypálila rovnou Gabriela.
„Ztrojnásobit obrat,“ reagoval okamžitě Martin.
„Víte, existuje taková pomůcka, která říká, že pokud dobrou strategii znegujete, bude pořád smysluplná,“ poznamenal jsem a nechal je přemýšlet.
Gabriela se po chvilce váhání ozvala první: „Tak když vezmu, co jsem řekla, ‚být nejlepší‘, tak negace je ‚být nejhorší‘. Akorát že v praxi taková strategie moc smysluplná není,“ zasmála se.
„Asi ji moc firem následovat nebude,“ přikývl jsem. „A ztrojnásobení obratu je za mě spíše cíl, jež může mít naprostý smysl, ale jedná se daleko více o výsledek strategie.“
„Takže pokud bych například řekl,“ začal Alex a na chvilku se zamyslel, „že mojí strategií je zaměřit se s nějakým produktem na malé a střední firmy, avšak na ty velké ne, tak se jedná o strategii? Ta se přece dá smysluplně negovat. Kdyby si totiž jiná organizace řekla, že se zaměří na velké podniky a korporáty, přičemž menší nebo střední firmy bude ignorovat, tak by to šlo, no ne?“
„Jdeš správným směrem, Alexi. Zároveň asi všichni cítíte, že tam něco chybí.“
„Chybí tam něco o tom, jaké potřeby zákazníků uspokojím a jakou hodnotu dodám?“ zeptala se Gabriela.
„Hodně dobrá poznámka! Strategie je z mého pohledu v jistém smyslu odpovědí na otázky ‚Jak dosáhnu svých cílů tváří v tvář konkurenci?4 A proč se mi něco takového povede?‘ Můžeme vlastně říct, že strategie je o výběru cesty, jak dosáhnout nebo se alespoň přiblížit k…“
„Vizi, případně naplnění smyslu!“ dokončil za mě Martin a tvářil se spokojeně sám se sebou.
„Výborně,“ potěšil jsem se.
„Vizi si představte jako takové sluníčko na horizontu. Avšak pozor, když za ním chcete, potřebujete strategii, cestu chcete-li, a hlavně musíte vědět, proč jste se vůbec někam vydali. Půjdete k onomu horizontu kratší silnicí vedoucí přes hory? Pokud ano, proč? Nebo půjdete delší cestou po dálnici, která ale vyžaduje investici v podobě dálniční známky a více času? Pokud ano, proč? Anebo si pronajmete vrtulník, i když bude násobně dražší, zároveň však rychlejší? Pokud ano, proč? A proč ne ty ostatní? A jaké jsou varianty, kdyby ta primární nevyšla? Strategie funguje úplně stejně. Je potřeba si vybrat cestu, vědět proč ji následuji a proč ne ty ostatní. Někdo by si vybral cestu přes hory, protože je skvělý sportovec, byť má jenom kolo a sice nebude nejrychlejší, avšak finanční náklady významně sníží. Někdo sportovec není, nicméně má pilotní průkaz, proto si půjčí vrtulník. Ani jedna strategie není dobrá nebo špatná, u každé by se dalo snadno odpovědět, jak a proč daný člověk dosáhne svých cílů a taktéž…“
„Má každá z nich rozumnou negaci,“ poznamenal Martin.
„Když už jsme u těch metafor, šlo by říct, že je možné jít i přes pole, což ale nikdo z nich neudělá, protože ničit obilí je proti jejich hodnotám?“ nadhodila Gabriela.
„A že nepřestanou, i když cesta nebude vždy snadná, protože mají smysl, který je žene dál?“ uzavřel diskusi Alex.
„Mám z vás fakt radost. Jen nezapomínejte na téma, jež jsme včera nakousli. Pokud zanedbáte servis auta nebo zapomenete natankovat, kvalita strategie se stává naprosto bezpředmětnou. Stejně se nikam nedostanete. Víte, na co narážím?“
„No jasně, na provoz,“ řekl Martin.
„Ano, přesně tak. Strategii můžete hodit do koše, pokud v každodenních činnostech, od logistiky přes výrobu až po obchod, nejste dostatečně dobří. Tomu se říká provozní efektivita,“ dodal jsem.
„Možná se jedná o hloupý dotaz, ale jak vnímáš vztah mezi provozní efektivitou a strategií?“ zeptal se Alex.
„Právě naopak, Alexi, položil jsi naprosto zásadní otázku, děkuji, že se ptáš. Než odpovím, tak jen dodám, že strategie samotná v podstatě zahrnuje i provoz. Ono to jinak ani nejde a existuje klidně možnost, že vaší strategií je porazit ostatní hráče právě v provozní efektivitě. Na tom není nic špatného, jen bych s tím byl velmi opatrný. Nicméně pojďme si tedy pro jednodušší představu strategii a provoz malinko uměle oddělit. Ve strategických úvahách jde často o dosažení jedinečnosti, unikátnosti a nalezení toho správného písečku mezi konkurenty. U provozu jde o něco diametrálně odlišného – dělat klidně to samé co konkurence, akorát lépe. Říká se, že pokud uspokojuješ tu samou potřebu co konkurence, a to těm samým zákazníkům za tu samou cenu, tak je pravděpodobné, že žádnou strategii nemáš.5 Nerad se na jemné nuance strategie dívám takto absolutisticky, ale ve většině případů bude toto tvrzení nejspíše pravdivé.“
„Takže i bez strategie mohu excelovat nad konkurencí?“ zeptal se Martin.
„Ano, můžeš. Například právě tím, že budeš dělat to samé, co ostatní, akorát lépe. Jinak řečeno, porazíš je v provozní efektivitě. Budeš vykonávat klidně ty samé činnosti co oni, ale rychleji, kvalitněji, levněji. Chápeš, co chci říct. Ale nedívejte se prosím na toto téma černobíle. Jak říkám, klidně se může jednat o velmi dobře promyšlené strategické rozhodnutí, akorát zkušenost z praxe často indikuje opak.“
„Cítím z tebe, že nejsi velkým fanouškem takového přístupu,“ řekla Gabriela.
„Záleží na úhlu pohledu. Považuji se za obrovského zastánce neustálého zlepšování provozní efektivity, protože bez ní je strategie bezpředmětná. Tedy alespoň většinou. Teoreticky můžete vymyslet skvělou strategii, být zároveň lemplové v provozu a pořád dosahovat cílů, akorát se nebavíme o vysoce pravděpodobném scénáři. V praxi spočívá největší výzva v tom, že provozní efektivita se relativně snadno kopíruje. Máte mraky konzultantů běhajících od jedné firmy k druhé, přičemž sdílejí kolikrát ty samé rady – jak zlepšovat marketing, obchod, výrobu a tak dále. Právě proto může docházet k takzvané konvergenci.6 Jinak řečeno, pokud se bude soutěžit hlavně v provozní efektivitě, firmy si mohou být čím dál tím podobnější. A když jsou si podobné, na základě čeho se asi bude zákazník rozhodovat?“
„Ceny!“ zvolal Martin.
„Což je cesta směrem k dokonalé konkurenci s nulovým ekonomickým ziskem,“ řekl Alex, který si evidentně vzpomněl na hodinu ekonomie.
„Tak vidíte,“ pokračoval jsem, „provozní efektivita je bez diskuse velmi důležitá, avšak pokud chcete zlepšit svůj výkon o stovky procent a být jedinečný, budete potřebovat spíše strategii.“7
„Dá se říct, že pokud jsem jedinečná, z jistého úhlu pohledu pro mě konkurence neexistuje?“ zamyslela se Gabriela.
Na chvilku jsem se potřeboval taky zamyslet.
„Dejme tomu, že z jistého úhlu ano, určitě tím ale nechci říct, že se o konkurenty nemáš zajímat. Právě naopak a později vám dokonce ukážu malinko širší definici konkurence.“
„Patriku, říkal jsi však, že zlepšování provozu se dá snadno napodobit, s čímž plně souhlasím. Nicméně nemá strategie podobnou slabinu? Co někomu brání ji napodobit?“ zeptal se Martin.
„Děkuji za výborný a velmi zásadní dotaz. Zabraňuje tomu například něco, čemu se říká vylučovací rozhodnutí, čímž se opět dostáváme k jedinečnosti. Jak jsem říkal, pokud naplňuješ ty samé potřeby, těch samých zákazníků, za tu samou cenu jako ostatní hráči, tak asi nemáš strategii. Chci říct, že strategie vyžaduje, aby sis vybral, tedy dělal vylučovací rozhodnutí. Myslíš, že Lamborghini naplňuje stejnou potřebu jako Dacia? Zaměřují se tyto značky na stejné zákazníky za tu samou cenu? Řekl bych, že asi ne. Nelze jen tak vyrábět auto a cílit na všechny.“
„A co kdybych skoupil více značek pod jednu firmu? Pak bych mohl říct, že mám auto pro každého,“ zamyslel se Martin.
„Rozhodně můžeš skoupit hromadu značek a mít firmu pokrývající celé spektrum segmentů. Což ale nijak nevadí, protože i tak obrovský koncern bude potřebovat něco, čemu se říká korporátní strategie. Velmi pravděpodobně se totiž neobejde bez specifické strategie pro každou z těchto dílčích firem.“
Napil jsem se doušku vody a pokračoval v odpovědi: „Takže vidíš, budeš se muset rozhodovat co dělat a co ne, protože být vším pro všechny je cesta do pekel. Máš rád analytický přístup, tak si představ tohle. Chci napodobit tvoji firmu a ta se dá rozdělit do pěti základních kroků dle toho, jak se v ní tvoří produkt. Vymyslím si – shánění zakázek, ujasnění si potřeb klienta, pak grafický design, následně programování webu a nakonec servis. Každý z těchto kroků se mi podaří zkopírovat na devadesát procent.“8
Na tabuli jsem napsal:

„Ani ne na šedesát procent?“ zvolala překvapeně Gabriela s mobilem v ruce.
„Přesně tak. Pokud budete dělat hlavní strategické aktivity jedinečně, budete nutit potenciální napodobitele vybírat. A i kdyby každou z těch činností napodobili na devadesát procent, v celkovém důsledku to pořád není žádná sláva, protože ty činnosti jsou propojené, což je mimochodem další skvělý způsob, jak se ubránit napodobitelům. Pro úplnost jen dodám, že třetím faktorem zabraňujícím napodobení jsou unikátní zdroje, kterými konkurenti nedisponují, ale vy ano. Tím myslím všechno, co vám umožňuje vykonávat aktivity samotné. Chápu, že to zní komplikovaně, nic se však nebojte! Odpoledne si totiž ukážeme způsoby, jak všechny tyto tři oblasti u vás ve firmě najít a mohu garantovat, že se dozvíte věci, o kterých se vám doposud ani nezdálo.“
„A tomu už říkám výzva,“ ozval se Martin a bylo na něm vidět, jak je nedočkavý.
„Patriku, jedna věc mi pořád vrtá hlavou. S tímto přístupem budu muset některé zákazníky nutně odmítat,“ ozvala se Gabriela, přičemž na ní bylo vidět mírné zděšení.
„Mohu vás ujistit, že pokud se budete držet strategie dávající smysl, určitě budou zákazníci, jež ztratíte, respektive nezískáte,“ potvrdil jsem.
„Ale pak přijdu o zisk!“
„Řekl bych, že spíše ne, maximálně v případě, kdy provoz dobře nefunguje, nemáte zakázky a musíte brát všechno, abyste přežili. Což je ale blíže ke krizovému managementu. Nechci předbíhat diskusi, řekni mi však, jaké typy firem jsou tvými klienty?“
„Hmm, na co si jen vzpomeneš, od menších až po ty největší korporáty.“
„A v jakých odvětvích tito klienti působí?“
„Máme to velmi pestré.“
„Rozumím, a na jaké typy pozic se zaměřujete?“
„Bereme, co přijde, tedy až na výrobní pozice, těm nerozumíme.“
„Chápu. A máš představu, které segmenty zákazníků jsou nejrentabilnější?“
„Vlastně nevím,“ zamračila se Gabriela.
„A myslíš, že máš problém s nedostatkem klientů?“
„Vůbec ne. Popravdě důvodem, kvůli kterému jsme na tuto velikost vyrostli, byla právě snaha všem vyhovět.“
„Teď si budu vymýšlet, jelikož tvá čísla neznám, ale co kdybych ti řekl, že například střední a větší firmy v segmentu výroby jsou pro vás o padesát procent rentabilnější než korporáty v oblasti IT? Nebo něco podobného, chápeš, co myslím.“
„Chápu,“ zamyslela se Gabriela. „Chceš tím říct, že se máme zaměřovat na ty zákazníky neboli segmenty, které jsou nejrentabilnější?“
„To nestačí, musí se zároveň jednat o segmenty, kterým dokážete poskytnout jedinečnou hodnotu. Taktéž ty samotné segmenty musí být atraktivní i z jiného úhlu pohledu, o tom se však pobavíme po obědě.“
„Ale existují přece podniky, které se zaměřují na celé odvětví a zvládají to dobře, no ne?“
„Nepochybně. Existují dokonce firmy zvládající obhospodařovat více odvětví najednou, a vůbec neříkám, že je s tím něco špatně, pokud takové rozhodnutí dává smysl. Trápím tě s tímto dialogem kvůli dvěma věcem. Za prvé, byť je strategie obhospodařovaní všech, nebo téměř všech, naprosto legitimní, nejedná se ani zdaleka o jedinou možnost. Zkušenost mi říká, že častým neduhem firem, paradoxně zejména těch malých, je právě snaha o uspokojení všech. Taková akce se pak stává daleko náročnější v odvětví, kde existuje hodně různých segmentů a zákazníků. Pokud jsi distributorem písku, tedy produktu, který je komoditou, a mají ho všude více méně stejný, tak dejme tomu. Zkus se však prosím zamyslet, kolik typů zákazníků najdeš ve tvém byznysu personálních agentur? Kolik typů pracovních pozic, na které se lze rozumně zaměřit, existuje?“
Gabriela se dívala do země a bylo vidět, že přemýšlí. Pak se nadechla a pokračovala: „Jen dle velikosti je našich zákazníků celkem dost. Ti se pak dají rozlišovat na různé geografické lokality, což ten počet násobně zvětšuje.“
„A co typy pozic, na které se lze specializovat?“ zeptal jsem se opatrně.
„Těch bude taky spousta, i kdybych se zaměřila jen na klasiku, jako je nábor do IT, pak na vyšší ředitelské pozice, obchodníky, výrobní pozice, diverzní talenty a tak dál a tak podobně. Raději ani nezmiňuji ostatní typy produktů, jež nabízíme.“
„Uf, toho je fakt hodně!“ zvolal Martin překvapeně a Gabriela jen přikyvovala.
„To byla první věc, kterou je potřeba zvážit – jak moc je odvětví pestré. Druhá věc, o níž chci prohodit pár slov, je spíše pocitová, ale zkus se zamyslet. Dokáže relativně malá firma s třiceti zaměstnanci poskytnout něčím unikátní službu ve všech segmentech, na které se teď zaměřujete? Zejména ve srovnání s konkurencí. Nemusíš mi odpovědět, opravdu tě nechci trápit, potřebuji však, aby ses nad tím zamyslela,“ uzavřel jsem tak citlivě, jak jen to šlo, jelikož bylo vidět, že tato diskuse pro ni není snadná.
„Můžeme si dát pár minut pauzu?“ zeptala se. „Chci zavolat mému finančnímu řediteli, ať mi okamžitě spočítá rentabilitu a marže ve všech segmentech.“
„Nastal čas zjistit, jestli jsem objednal dobrý catering,“ potěšil se Martin.
Poznámky
- TZU, Sun. The Art Of War. Filiquarian, 2007. ISBN 978-1599869773. ↩
- PORTER, Michael E. Competitive advantage: creating and sustaining superior performance. New York: Free Press, 1985. ISBN 0-02-925090-0. ↩
- MAGRETTA, Joan. Michael Porter jasně a srozumitelně: o konkurenci a strategii. Praha: Management Press, 2012. Knihovna světového managementu. ISBN 978-80-7261-251-2. ↩
- O strategii: 10 nejlepších příspěvků z Harvard Business Review. Praha: Management Press, 2018. Knihovna světového managementu. ISBN 978-80-7261-555-1. ↩
- SOUČEK, Zdeněk. Strategie úspěšného podniku: symbióza kreativity a disciplíny. V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-572-5. ↩
- O strategii: 10 nejlepších příspěvků z Harvard Business Review. Praha: Management Press, 2018. Knihovna světového managementu. ISBN 978-80-7261-555-1. ↩