Kapitola 1: O vizi v kontextu strategie
Stmívalo se, když jsem kráčel napříč úzkými uličkami. Vzduch voněl svěžestí po odpoledním krátkém, ale intenzivním dešti, jež schladil přehřívající se město. Restaurace, ve které jsem se měl potkat s Gabrielou a Martinem, se přede mnou vynořila ze stínů a po krátké diskusi s číšníkem stojícím u vchodu už nebyl problém najít rezervovaný stůl. Čekání mi zpříjemňovala lahodná vůně vycházející z kuchyně a upokojující klavírní hudba.
„Vypadá to tak, že všechny cesty opravdu vedou do Říma,“ zahřmělo ode dveří, do nichž právě vcházel Martin oblečený ve svém typickém elegantním obleku a jeho začínající šediny se leskly v odrazech tlumených měkkých světel restaurace připomínajících lucerny. Gabriela mi energicky mávala, což rozvlnilo její dlouhé zlaté vlasy, které měla elegantně přehozené přes rameno.
„Moc rád vás oba…vlastně všechny tři vidím!“ zvolal jsem, protože mi došlo, že mladý muž s vlasy černými jako uhel patří k nim.
„Toto je Alex, Gabrielin synovec a hádej co! Již rok studuje doktorát se zaměřením na strategii a dokonce i sám s podnikáním začíná. Rozhodl jsem se ho vzít s námi, ať si z tohoto výletu taky něco vezme.“
„Moc mě těší, Alexi,“ řekl jsem potřásajíc mu rukou. „Pověz mi ale, Martine, když jsi měl k dispozici Alexe, proč jsi letěl přes půl Evropy, aby ses o tomto tématu bavil se mnou. Nepochybuji, že Alex by ti všechny ty pojmy objasnil levou zadní.“
„Zkoušel jsem, Patriku, opravdu ano,“ ozval se Alex. „Vysvětlit teoretické základy je jedna věc, avšak aplikovat je rovnou v diskusi s ostříleným investorem, to je prostě jiná disciplína.“
„Vím přesně, co tím myslíš, Alexi,“ usmál jsem se. „Těší mě, že jsi tady s námi a nepochybuji, že se všichni něco nového naučíme. Pojďme se tedy posadit a objednat si, hladoví nic nevymyslíme.”
„Pizza Napoletana!“ zahřměl dobrosrdečně vypadající číšník s vousy připomínajícími mrože pokládajíc na stůl skvěle vonící jídlo. Večeře proběhla v dobré náladě, avšak netrvalo dlouho a brzy jsme se dostali k důvodu, kvůli kterému všichni tři letěli takovou vzdálenost.
„Prozraďte mi prosím jednu věc,“ začal jsem, „co obecně od tématu strategie očekáváte? A ponechme teď stranou celou tu situaci s investorem, té dobře rozumím. Zajímá mě váš postoj.“
Gabriela nelenila a chopila se slova první: „Osobně jsem tady hlavně z důvodu – pokud tedy vynechám fakt, že jsem měla chuť na italskou kuchyň – abych se naučila strategii nějak rozumně uchopit. A tím uchopením myslím opravdové využití v praxi, protože momentálně to vnímám jako hrozně abstraktní a vzdálené téma, které mě paradoxně bombarduje z každé strany. Ve firmě se nám vůbec nedaří špatně, nicméně většinu oblastí, které bych nazvala strategickými, řeším spíše pocitově. Strategie je tedy pro mě nástrojem, který by mohl garantovat lepší výsledky.“
Chvilku jsem se na Gabrielu díval myslíc na její firmu – personální agenturu s asi třiceti zaměstnanci, kterou sama založila a se ziskem již několik let vedla. Vždy mě fascinovalo, že se původně jednalo o bývalou obchodní ředitelku, která se i tak úspěšně vydala tímto novým směrem.
„Ne,“ řekl jsem zbytečně stroze a reakce mých spolusedících se ke mně vrátila jako bumerang v podobě zvednutého obočí.
„Strategie toho umí hodně, musím však otevřeně přiznat, že nedokáže nic garantovat.“
„Ty jsi ale pěkný hnidopich, takto mě tahat za slovíčka,“ zvolala Gabriela a s předstíraným rozhořčením po mně hodila ubrousek, čímž jenom podtrhla svůj temperament.
Kajícně jsem se uklonil a pokračoval: „Převelice se dámě omlouvám a má samozřejmě pravdu! Zároveň trvám na svém a mám k tomu dobrý důvod. Od strategie se často očekává buď to zázrak a spása, nebo jsou k ní představitelé firem skeptičtí jako náš Martin.“
Jmenovaný na mě z druhé strany stolu mrkl.
„Víte,“ pokračoval jsem, „někdy mi to připomíná diskusi o zdravém životním stylu. Jsou lidé, kteří se celý život stravují nezdravě a stejně se v poměrně dobrém zdraví dožijí úctyhodného věku. Pak máme jednotlivce, již jsou ztělesněním zdravého přístupu k životu, a stejně se jim přihodí nějaká závažná nemoc.“
„Takže tím chceš v podstatě říct, že zdravým životním stylem si možná výrazně zvyšuji pravděpodobnost, že mě s tím spojené nemoci obejdou, ale rozhodně žádnou garanci nemám, protože je tam tolik dalších proměnných?“ zeptal se Alex.
„Přesně tak. Se strategií je to podobné. Existuje hromada firem, které systematicky, podotýkám systematicky, strategii nikdy neřešila, a přesto jsou minimálně v horizontu jednotek let úspěšné. Zároveň se najdou podniky, které i přes velmi kvalitní strategii zkrachují. Sečteno a podtrženo, tak jak vám zdravý životní styl negarantuje pevné zdraví, tak ani strategie negarantuje úspěch. Jen a pouze zvyšuje pravděpodobnost dosažení výsledků a dle mého názoru celkem výrazně.“
„Dalo by se tedy říct, že strategie je tou nejdůležitější oblastí, na kterou se má firma zaměřit?“ zeptal se Martin se zvednutým pravým obočím.
„To je kamaráde, jako kdyby ses zeptal, který orgán je v těle nejdůležitější,“ odpověděl jsem. „I sebelepší strategii můžeš hodit do koše, pokud nemáš zvládnutý provoz. Kdybys měl, já nevím, výrobní podnik se skvělou strategií, ale zaměstnanci by pracovali ve zmatku a bez pravidel, tak tě konkurenti stejně převálcují. Dokonce i ti, jež o strategii neslyšeli ani z dálky, avšak provoz mají zvládnutý dobře,“ odpověděl jsem přímo.
„Tak proto jsi mě poslední roky tolik tlačil do fungujícího systému organizace!“ zasmál se Martin a zastavil číšníka, aby nám všem objednal další pití.
Pak už s vážnějším pohledem pokračoval: „Teď ale k věci. Na celý zítřek máme v našem hotelu rezervovaný konferenční sál se vším, co budeme potřebovat, ať se můžeme do strategie ponořit až po uši. Začneme ráno a skončíme kolem šesté večer, protože po osmé nám to letí do Vídně.“
Pak se mu na tváři zjevil jeho typický šibalský úsměv a dodal: „Mimochodem, cestou jsem se díval na nějaké teoretické koncepty ke strategii a téměř všechny vyžadují definování vize organizace, hodnot a podobných nesmyslů. Předpokládám však, že praktik jako ty nebude něco takového do zítřejšího programu zařazovat, že?“
Číšník zrovna přinesl kávu, ze které se šířila výrazná hořká vůně a zázvorový čaj pro mě. Získal jsem tím pár vteřin, abych mohl lépe zpracovat, co Martin právě řekl. Už po našem ranním telefonátu jsem tušil, že témata jako vize, smysl a hodnoty pro něj budou náročné na přijetí. Byl jsem však přesvědčen, že jeho analytická mysl bez nejmenších problémů všechna ostatní témata zpracuje, ale uvažování tímto směrem byla pro něj vždy výzva. Na druhou stranu, vzpomínajíc na naše nedávné setkání jsem věděl, že zvládne všechno, co bude chtít.
„Patriku, já jsem sice přepracovaný a vystresovaný, ale nebudu dělat ty ezo věci, jako je meditace. Potřebuji něco normálního, co mi pomůže,“ řekl Martin unaveně, když jsme se procházeli ve sluncem zalité Budapešti po nábřeží Dunaje.
„Nic takového bych ti nenavrhoval, už tě znám příliš dlouho,“ odpověděl jsem s úsměvem. „Co bys ale řekl na specifický typ dýchání působící na parasympatikus, jež ti pomůže dostat pod kontrolu některé vylučované látky z těla?“
„Myslíš tím kortizol? Ten může za stres, že?“ lovil Martin v paměti.
„Kortizol, adrenalin, noradrenalin a prostě celou bandu mající v těchto funkcích prsty. Další věcí je, že tvůj amygdalový systém ve spolupráci s hipokampem a hypotalamem reagují na tlak v práci podobnou intenzitou, jako kdyby na tebe v lese vyskočil medvěd,“ dodal jsem spoléhajíc, že dostatek odborných výrazů Martina přesvědčí.
„Chceš mi říct, že existují techniky, které mi s tím umožní pracovat?“ zeptal se podezíravě.
„Ano a zvládne je i poleno, jako jsi ty. Co myslíš?“
„Nemám co ztratit, jdeme do toho.“
Nezapomenu, jak mi pak asi za dva týdny celý zmatený telefonoval, jelikož mu ono dechové cvičení velmi pomohlo, avšak jeho dcera mu vysvětlila, že se v podstatě jedná o meditaci. Při vzpomínce na jeho šokovaný výraz nebylo snadné udržet vážný obličej.
Myšlenkami jsem se vrátil zpátky do reality s jasným plánem dalšího postupu.
„Diskusi o vizi a smyslu bych ti nenavrhoval, už tě znám příliš dlouho,“ odvětil jsem.
Martin se překvapeně zamračil, jako kdyby si na něco vzpomněl.
Pokračoval jsem nevšímajíc si jeho reakce: „Gabrielo, Alexi, než se na ta témata zítra vrhneme, rád bych se dozvěděl něco navíc o vašem podnikání. Chci si totiž být jistý, že si taktéž odnesete maximální hodnotu.“
„S radostí,“ ozvala se Gabriela a na Alexovi bylo vidět, že se mu v hlavě roztočila kolečka na nejvyšší rychlost. Abych mu dal dostatek času, obrátil jsem se ke Gabriele.
„I když se známe celkem dlouho a vím, čemu se věnuješ, nikdy se nám nenaskytla příležitost jít více do detailů. Mohu se tedy zeptat, proč jsi tu firmu vlastně zakládala?“
„Popravdě, nešlo ani tak o peníze jako spíše o svobodu. Manžel hodně cestuje po jižní Francii, jelikož pracuje s vínem, a já jsem vždy ráda jezdila s ním, což ale nebylo tak často, jak bych si přála. Jednalo se spíše o výjimečné výlety, protože v mé minulé práci jsem musela povinně sedět v kanceláři, i když takový požadavek nedával smysl. Tak jsem se rozhodla, že už žádného šéfa nechci. Teď jsme více než půl roku na cestách a západy slunce si vychutnáváme z vinice nebo na pláži se skleničkou toho nejlepšího vína,“ řekla s úsměvem a štěstí z ní přímo zářilo.
„Jak o tom mluvíš, úplně jsi nám to všem prodala,“ řekl jsem při pohledu na zasněně vypadajícího Martina.
„Víš, co mi vrtá hlavou? Proč právě tato oblast podnikání?“
„Ve skutečnosti se jednalo o poměrně chladnou kalkulaci. Když jsem ještě dělala obchodní ředitelku, přišly za mnou dvě mladé a dnes mohu potvrdit i velmi talentované slečny. Chtěly si založit personální agenturu a hledaly investora. Abych celý příběh zkrátila, jejich přístup mě nadchl natolik, že jsme si plácly. Pravdou je, že obě našly vášeň daleko více v samotné činnosti náboru a podnikání je nikdy tolik nebavilo. Z toho důvodu jsem vstoupila do role CEO a většinového vlastníka zároveň,“ dodala skromně.
„To zní skvěle a vůbec mě nepřekvapuje, že tě pořád slyším v nějakém podcastu. Vzhledem k tomu, co jsi řekla, neodolám a zeptám se, kam chceš firmu směřovat v následujících letech?“ nadhodil jsem doufajíc, že se od tématu smyslu dostanu k vizi.
„Víš, poslední dobou nad tím hodně přemýšlím. Osobně jsem celkem spokojená se samotnou velikostí a spíše se chci zaměřit na zvyšování ziskovosti. Akorát kohokoliv jsem se ptala, odpověď byla jako přes kopírák – že musíme pořád růst, a tím nemyslím jenom o inflaci. Já už fakt nevím, co si myslet, ale přiznám se, že vnitřně s tím úplně nesouzním. Co si o tom myslíš?“
Krátce jsem se podíval na Martina, u kterého jsem již dávno cítil, že růst je pro něj klíčový. Ten však vypadal spíše zamyšleně. Bylo mi jasné, že kráčím po tenkém ledu.
„Dává mi naprostý smysl, co říkáš,“ začal jsem, „v každé fázi podnikání existuje optimální velikost firmy a její překročení může být bolestivé. Dokonce samotná praxe nám napovídá, že nevhodná velikost organizace je často důvodem podprůměrných výsledků.“
„Chceš tím říct, že růst firmy co do počtu lidí nebo obratu není vždy dobrý nápad? A vynechme teď z diskuse tu zmiňovanou inflaci,“ zeptal se Martin se zájmem.
„Hmm, výborná otázka. Osobně bych řekl, že záleží na tom, co od samotné organizace chceš. Nikde není dokonce napsané ani to, že se musíš soustředit primárně na zisk.“
„Počkej, cože? Na co jiného bych se v podnikání soustředil?“ zeptal se Martin a vypadal zmateně. „I zákon přece říká, že zisk se má maximalizovat.“
„Zákon1 popravdě mluví o soustavné činnosti za účelem zisku, ne o jeho maximalizaci,“ ozval se Alex.
„Zrádce,“ kontroval Martin ve snaze o uražený tón, avšak zároveň Alexe dobrosrdečně poplácal po rameni.
„Víš, co je na tom paradoxní?“ zeptal jsem se řečnickou otázkou. „Znám celkem dost představitelů firem a garantuji ti, že poměrně velké procento z nich bylo neoblomně přesvědčeno o svém racionálním jednání a zaměření se na zisk. Skutečnost však byla kolikrát diametrálně odlišná.“
„Máš k tomu nějaké příklady?“ zeptala se Gabriela.
„A že jich je! Obecně je zajímavé, kolik z nich tlačila do růstu touha dokázat něco sobě a ostatním. Jindy šlo o starý dobrý pocit moci, případně společenský status. Vzpomínám si dokonce na jednoho skvělého pána, který si všemožně racionalizoval růst firmy, i když po finanční stránce nedával absolutně smysl. Nakonec z něj vypadlo, že prostě chce, aby v jeho regionu mělo co nejvíce lidí dobrou práci – a dodnes v tomto poslání na úkor maximalizace zisku pokračuje, akorát už s plným vědomím. Nejsmutnější jsou však podle mě případy, kdy představitelé firem tlačí na růst, protože ‚by se to tak mělo dělat‘, i když cítí, že jdou sami proti sobě. Proto mě těší, že jsi toto téma otevřela,“ usmál jsem se na Gabrielu.
„Takže ano, abych konečně odpověděl,“ pokračoval jsem. „Pokud jde o maximalizaci zisku, mohu tady jmenovat nesčetné množství příkladů, kdy růst sice vedl k vyšším tržbám, ale ziskovost poklesla často i několikanásobně. Nikdy však nezapomenu na jednoho podnikatele, jež vlastnil poradenskou firmu asi o padesáti lidech, a když si všechno hezky spočítal, tak většinu vyhodil. Nakonec si nechal jen pár zaměstnanců, čímž se zbavil obrovských fixních nákladů a s mnohem menším stresem byl jeho zisk v absolutní hodnotě dokonce vyšší. Jiným příkladem ze světa velkých hráčů je Maytag, který tlačil na růst, což se mu i povedlo, protože tržby, které byly v roce 1985 na úrovni 684 milionů, se do roku 1994 zvýšily na 3,4 miliardy. Avšak ziskovost jim klesla z osmi až dvanácti procent pod jedno procento.2 Ponechme však teď stranou velké veřejně obchodované firmy a zejména ty, které nevyplácejí dividendu a jejich růst je často nejdůležitějším faktorem. Abychom si ale rozuměli, určitě tím vším nechci říct, že růst je špatný, to v žádném případě. Kdyby například majitel zmiňované konzultační firmy svůj byznys ještě přibližně zdvojnásobil, opět by se dostal do relativně optimální velikosti podniku. Pokud si dobře vzpomínám, tak dle kalkulace by jeho ziskovost i čistý zisk vzrostly o desítky procent, jenomže na takovou akci už neměl ani sílu, ani prostředky. Takže ano, růst je skvělý, pokud se jedná o vědomé rozhodnutí, se kterým jsem v souladu, vím, proč ho dělám a nic si nenalhávám.“
„Je tedy v podstatě jedno, jaké cíle si dám, důležité ale je, abych všechno dělal vědomě a z vlastního rozhodnutí,“ shrnul Alex.
„Můj názor je, že se pak jedná o mnohem svobodnější život,“ přikývl jsem.
„Kde se tato diskuse napájí zpátky na strategii?“ zeptal se Martin.
„Představ si CEO organizace, který si najme konzultanta, aby mu pomohl nastavit firemní strategii,“ začal jsem. „Diskuse se nutně dostane ke strategickým cílům a dejme tomu, že tento CEO bude hodně apelovat na zisk, protože ten přece vlastníky zajímá. Celá strategie, cesta za pokladem chcete-li, se dle toho postaví, jen aby se v praxi ukázalo, že zmiňovaný CEO pramálo řeší zisk a daleko více ho zajímá její velikost. Například právě kvůli tomu, že se pak cítí jako velký šéf, a tím si kompenzuje něco z minulosti. Pak můžeš skvěle vypracovanou strategii v lepším případě hodit do koše a v tom horším se jí řídit.“
„Taková strategie mi pak připomíná krásný dům na slabých základech,“ řekla Gabriela.
„Nebo krásný dům, klidně s pevnými základy, ale na špatném kontinentu,“ poznamenal trefně Alex.
„A říkáš, že tím základem je vědět, co chci? Tak snadné to je?“ pokračoval Martin.
„Určitě potřebuješ vědomě chápat, proč tvoje firma existuje. Dobrá zpráva je, že ten důvod nemusíš vymýšlet, on už dávno existuje. Špatná je, že není tak snadné ho rozklíčovat a vědomě si přiznat, co doopravdy chceš.”
Martin se pousmál a Gabriela energicky přikyvovala.
„Další důležitou otázkou zůstává, kam chceš vlastně celý podnik směřovat? Běháváš maratony, a pokud mi je známo tak i úspěšně, ale nevím, nevím, jestli bys doběhl ve chtěném čase, pokud bych ti zavázal oči.“
„Rozumím, musel bych mít neuvěřitelné štěstí, abych běžel správným směrem. Jak tak nad tím přemýšlím, to tvoje ‚proč‘ a ‚kam‘ mi dává celkem smysl, ale něco mi tam pořád chybí,“ přiznal Martin zamyšleně.
„Dobrý postřeh a představ si následující situaci. Na chvilku se vciť například do role vlastníka zemědělského podniku disponujícího lesem. No a teď si představ, že ten les chce někdo koupit, aby ho pak vykácel a místo něj postavil skládku odpadu. Klidně ať je všechno legální a nabízeli by ti velmi zajímavé peníze. Chápu, že se jedná o malinko nadsazený příklad, ale co bys dělal?“ zeptal jsem se.
„V žádném případě bych jim ten les neprodal,“ odvětil Martin rezolutně.
„Ale proč ne? Dejme tomu, že tím důvodem, proč podnikáš, jsou primárně peníze. Není to skvělá příležitost, jak maximalizovat zisk?“ tlačil jsem na něj dál v naději, že mu dojde, co tím chci říct.
„Některé věci za peníze nestojí, nemohl bych pak se sebou žít. Už chápu, tou třetí oblastí jsou moje zásady,“ uzavřel Martin a vypadal být sám se sebou spokojený.
„No samozřejmě. Všichni jak tu sedíme, víme, že jsou věci, které neuděláme, protože bychom šli proti vlastním zásadám, případně hodnotám chcete-li.“
„Nedávno jsem vyhodila zaměstnance, protože mi lhal. Byl fakt výkonný, ale tohle já nestrpím. Počítá se i tento příklad do oblasti hodnot?“ zeptala se Gabriela.
„Nepochybně. Chci tím vším říct jedno.“
Napil jsem se čaje, abych získal chvilku času na promyšlení, protože od vhodné formulace záviselo, jestli celou myšlenku přijmou.
„Můžete mít tu nejlepší strategii, fakt neskutečně dobrou a stejně vám může být k ničemu nebo dokonce škodit. Pokud za prvé nevíte, proč to sakra děláte, a za druhé nemáte jasnou představu, kam vaše loď pluje, budete bloudit a chovat se jako generátor náhodných rozhodnutí. Neříkám, můžete tak dlouhodobě úspěšně fungovat, ale jen pokud máte fakt velké štěstí. Za třetí, strategie sama o sobě nezná například ty zmiňované morální hranice, a proto potřebuje určité mantinely, které ji vy sami vytyčíte.“
„Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel,“ ozval se Martin.
„Velmi mě zajímá, co si o tom myslíš.“
„Dává mi to smysl. Ne, vážně!“ dodal, když viděl, jak se Gabriela nenápadně usmívala. „Potřebuješ tedy, abychom si do zítra sepsali tyto věci a nějak ti je prezentovali před tím, než se vrhneme do strategie?“ pokračoval.
„Vůbec ne. Jestli si je napíšete, namalujete nebo jen promyslíte, nechám na vás a mně do nich vůbec nic není. Zásadnější roli by tato oblast hrála, kdybychom samotnou strategii tvořili, což je ale na jinou diskusi. Zítra se totiž budeme bavit daleko více o strategickém myšlení a základních postupech. Dává vám zatím celé toto povídání hlavu a patu?“
Všichni přikývli a číšník nám zrovna přišel oznámit, že za půl hodiny zavírají a máme čas ještě na poslední objednávku. Poté, co si všechno zapsal a odešel, nastalo krátké ticho, které ale netrvalo dlouho.
„Patriku, musím se zeptat,“ začal Alex opatrně, „ty tři základní věci, o nichž byla řeč. Nejedná se přece o nic jiného než definice smyslu, vize a hodnot. Když Martin nějakou dobu zpátky říkal, že chce tyto teoretické kecy přeskočit, předpokládal jsem, že se jim věnovat nebudeme. Teď však vidím, že jsme celý večer řešili právě je,“ dokončil lehce červený.
Koutkem oka jsem se podíval na Martina, který se tvářil, jako by zrovna odhalil tajné spiknutí.
„Alexi, přiznávám, máš pravdu. Vskutku byla řeč o tom, proč vlastně firma existuje, což se, jak jsi správně řekl, zvykne nazývat i smyslem. Pak jsme se bavili o pohledu do budoucnosti, tedy vizi. Nakonec o tom, jak si sami určujeme jisté hranice jednání, jež Martin nazval zásadami, případně můžeme použít i výraz hodnoty, na slovíčkaření nesejde. Pro úplnost zmíním takzvanou misi, tedy odpověď na otázku, jak toho všeho vlastně dosáhneme. Tím se ale dostáváme ke strategii, které si zítra užijeme až až. Popravdě však souhlasím s Martinem – ve spoustě literatury najdete toto téma zpracované vyloženě teoretickým způsobem a je kolikrát těžké pochopit možnosti jeho praktického využití.“
„Je to zase jako s tou meditací,“ řekl Martin s úšklebem. „Ani nevím proč, ale přesvědčil jsi mě, že na tom něco bude.“
„Stačí nebýt brbloš,“ odpověděl jsem a mrkl na něj s nevinným pohledem, načež se všichni začali smát.
Do hotelu jsme se vraceli pěšky. Gabriela s Martinem se zahloubili do diskuse a já měl v úmyslu dozvědět se před následujícím dnem něco více o Alexovi.
„Uvědomuji si, že mi do toho nic není, Martin však zmiňoval, že jsi taky začal s podnikáním.”
„Rozhodně se nepovažuji za profíka, nicméně cítím pak, že samotné studium mi dává větší smysl,“ odvětil Alex.
„Naprosto rozumím, velmi moudré rozhodnutí.“
Alex se na pár vteřin zamyslel a pokračoval: „Založil jsem malinkou firmu, ve které pracuje jen pár lidí, přičemž produktem je něco mezi fyzickým zápisníkem a diářem, který je vždy na jeden rok. Funguje to tak, že na začátku roku si sepíšeš své vize pro následujících dvanáct měsíců, optimálně použiješ i nějaké obrázky a co nejvíce si vše vizualizuješ. Nejedná se o takový ten klasický diář na plánování, kde máš každý den v roku. Ten náš funguje po měsících s tím, že si zaznamenáš cíle, kterých chceš dosáhnout. Navíc v něm najdeš i různé motivační citáty, otázky k zamyšlení a tak podobně.“
„Velmi zajímavé. Popravdě jsem netušil, že něco takového vůbec exis…“
„A jsme tu,“ zvolal Martin, když jsme dorazili před hotel.
„Zítra se tady potkáme přesně v osm a konferenční místnost nám bude plně k dispozici s kompletním servisem.“
„Doufám, že i s tabulí, na kterou budu moci čmárat,“ nadhodil jsem s nadějí.
„Patriku, jak dlouho se známe? Tvé obrázky si přece nemůžeme nechat ujít.“
Všichni jsme se zasmáli a popřáli si dobrou noc.
Sám jsem pak kráčel městem ještě asi deset minut, přičemž všude kolem panoval klid a ve vzduchu bylo cítit pomalu přicházející léto.
„Zítra podstoupí jejich myšlení zásadní zkoušku,“ zamrmlal jsem si pro sebe a nad hlavou mi svítily hvězdy.
Poznámky
- ČESKO. § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - znění od 6. 1. 2023. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010–2023 [cit. 28. 9. 2023]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89#p420-1 ↩
- O strategii: 10 nejlepších příspěvků z Harvard Business Review. Praha: Management Press, 2018. Knihovna světového managementu. ISBN 978-80-7261-555-1. ↩