Prolog
Jaro v Římě bylo příjemně teplé, přičemž davy turistů nebyly tak velké, jak tomu bývá v létě. Seděl jsem na zahrádce bistra plného pestrobarevných květin ještě pořád pokropených ranní rosou. Vzduchem se šířila vůně čerstvě namleté kávy a pečiva, což skvěle podtrhávalo již tak magickou atmosféru, kterou jsem cítil při pohledu na tekoucí vodu v Berniniho mistrovské Fontáně čtyř řek.
V tom mi zavibroval telefon. Dle jména volajícího nebylo pochyb, že se jedná o pracovní téma, proto jsem zvonění ignoroval a pozornost zaměřil na uklidňující zvuk vody vycházející z fontány. Po pár minutách se však displej rozsvítil znovu a objevila se na něm textová zpráva.
Čau chlape! Vím, že Tě otravuji přes dovolenou, na kterou pořád nevěřím, že jsi opravdu šel, ale fakt potřebuji pomoc. Celkem mi teče do bot, a pokud si najdeš chvilku, ozvi se prosím. S pozdravem, Martin.
Na čele se mi objevily vrásky, když jsem se pozastavil nad slovním spojením celkem mi teče do bot. Samotný fakt, že mi volal, i když dobře věděl, kde se nacházím, mě zaujal. Muselo jít o něco důležitého.
„Příště si dám režim letadlo,“ zamrmlal jsem sám pro sebe, byť mi bylo jasné, že to stejně neudělám. Zvedl jsem telefon a zavolal zpátky.
„Patriku, věděl jsem, že mě v tom nenecháš!“ ozval se z telefonu natěšený hlas.
„Uvidíme, kamaráde, uvidíme,“ odvětil jsem napůl pobaveně, napůl ironicky. „Tak povídej a přeháněj.“
„Mám pro tebe něco zajímavého. Abych to ale vyklopil, prostě a jednoduše, objevil se potenciální investor pro moji firmu.“
„No hleďme, gratuluji. A pro kterou?“ zeptal jsem se dodatečně, protože Martin jich vybudoval více a v mnoha dalších měl podíly.
„Pro tu, již tvoří webové stránky velkým korporátním klientům. Tu samou, o které jsme se tolik bavili při nastavování managementu a náboru.“
„Rozumím a těším se s tebou. Předpokládám však, že jsi mi nevolal proto, abych ti pogratuloval a zaslal bonboniéru.“
„Správně, nejdříve však chci, abys pochopil situaci,“ odvětil a po krátké pauze pokračoval. „Budu otevřený, kapitál zmiňovaného investora by klidně zabezpečil růst ve stovkách procent. Dokonce je ve hře i možnost postupného odkupu většinového podílu s tím, že bych firmě ještě nějakou dobu šéfoval a pak vedení předal dál. Dokonce se podezírám, že mě taková představa celkem láká, jelikož jsem v tomto byznysu už dlouho a obětoval jsem mu hodně.“
Bylo mi jasné, na co Martin naráží. Za ta léta co se známe, nás diskuse často zavedly k tomu, jak zabezpečit, aby se mohl více věnovat sobě a své rodině. Pohled mi zabloudil k dokonale propracovanému uměleckému dílu, které fontána představovala, a napil jsem se z mátového čaje.
„Opravdu si dovolím tvrdit, že ti rozumím a o to více mě zajímá, co konkrétně pro tebe mohu udělat?“ odpověděl jsem doufajíc, že ho vrátím zpátky k tématu.
„Jde o záležitost, ve které je ten investor neoblomný,“ začal Martin a na mé překvapení zněl, jako kdybych se bavil s malým klukem, jež provedl obzvlášť povedenou rošťárnu. Čím dál tím víc ve mně sílilo podezření, že vím, kam toto všechno směřuje.
„Chce do hloubky probrat strategii firmy, protože bez ní se prý nemůže adekvátně rozhodnout. Věřil bys tomu? Kdo by čekal zrovna tohle téma?“
Mlčky jsem se nadechl, jelikož mou mysl spalovala touha říct: „Ty jsi měl něco takového čekat, protože jsem tě s tématem strategie otravoval celé roky. Co tam po mně, ale tví manažeři se snažili o to samé. Paradoxně, jediným argumentem z tvé strany bylo, že na vysoké škole se jednalo o nejnudnější předmět, a proto celá diskuse nemá smysl.“
„Vím, na co myslíš,“ ozval se po chvilce.
„Teď však potřebuji tvoji pomoc. Až do tohoto okamžiku jsem na strategii kašlal a dokonce bych si zasloužil, abys mě v této kaši nechal a vůbec nic bych ti nevyčítal,“ dodal překvapivě vážným tónem.
„Byť jsi jeden hrozný tvrdohlavec, jasně že tě v tom nenechám. Za tři dny přilétám, a pokud to spěchá – což předpokládám, že ano – můžeme se pak rovnou pustit do práce. Nemluvě o tom, že vypracování kvalitní, byť základní strategie, není práce na jeden den.“
V telefonu nastala delší odmlka.
„Víš,“ začal Martin, „ta schůzka s investorem je již naplánovaná, a protože jsem ji kvůli nemoci už jednou přesouval, nedovolím si takto riskovat znovu. Oba nás tlačí čas, důvody ti vysvětlím pak.“
„Kdy se tedy uskuteční?“ zeptal jsem se s neblahým pocitem.
„Tento čtvrtek v devět ráno u mě.“
Málem jsem se od překvapení polil čajem.
„Martine, jelikož je úterý ráno, můžeme říct, že máš asi padesát hodin na přípravu. Proč ses neozval dříve?“ zvolal jsem nechápavě.
„Protože tento požadavek mi investor sdělil dodatečně asi před patnácti minutami,“ odpověděl Martin frustrovaně.
„Chápu, nejdu se v tom šťourat. Nic to však nemění na faktu, že padesát hodin na vypracování alespoň základního dokumentu, který by se dal nazvat strategií je, optimisticky řečeno, na hraně a…“
„Počkej, počkej, nejde o vypracování strategie,“ přerušil mě Martin. „Jelikož investor požadoval zaslat vypracovanou strategii okamžitě, ať se na ni stihne do čtvrtku podívat, musel jsem s pravdou ven a trapně přiznat, že nic takového nemám. Celou situaci se mi povedlo nějak uhrát, avšak jelikož onen dokument neexistuje, tak očekává, že jakožto ředitel mám všechno v hlavě a ve čtvrtek to spolu projdeme.“
„Chápu, jen si nejsem jistý, kam tím míříš. Z toho plyne, že tak nebo tak se o všem rozhodne na vaší čtvrteční schůzce. Dokument sice vypracovaný nemáš, znám tě však dostatečně dlouho, abych mohl s klidným svědomím říct, že tu diskusi nějak zvládneš,“ poznamenal jsem ve snaze o povzbuzení.
„Máš pravdu v jedné věci,“ ozvalo se z telefonu, „určitě bych to nějak zvládl. Jenomže ‚nějak‘ nestačí. Ten člověk zmiňoval celkem odborné pojmy. Model pěti sil tuším, hodnotovou řetěz, nějaké pastelky nebo tak něco a z jeho tónu bylo zřejmé, že očekává moji plnou znalost všech těch pojmů. Jak asi tušíš, tu já moc nemám,“ dodal suše.
„Chceš mi tedy říct, že potřebuješ, abych tě do čtvrtka naučil přemýšlet nad strategií s využitím odborných nástrojů, jejichž názvy jsi z větší části zkomolil?“ zeptal jsem se narovinu.
„Ano, a zároveň si plně uvědomuji, v jak nevhodné situaci ti volám,“ uzavřel Martin.
„Nemám tady po ruce ani počítač,“ přiznal jsem, „budeme muset improvizovat přes telefon.“
„Nic takového, podvečer přistanu na letišti Leonarda da Vinci a přijedu za tebou osobně. Tohle je příliš důležité, abych zbytečně riskoval a …“
„Patriku, už se na tebe taky těším, dlouho jsme se neviděli,“ přerušil Martina v telefonu zvučný ženský hlas.
Musel jsem se pousmát, jelikož hlas patřil Gabriele, která byla nejen ostřílenou a úspěšnou podnikatelkou, ale i něco jako Martinovou koučkou a mentorkou v jednom.
„Mohl jsem si myslet, že jsi to ty, kdo chudáka Martina nahovořil na tuto akci,“ odpověděl jsem pobaveně. „Budu se na vás těšit, vy dva kaziči dovolené.“
„Všichni víme, že se stejně nudíš a tohle tě bude zaručeně bavit,“ zaštěbetala Gabriela.
„Tak mě tedy informujte a šťastnou cestu,“ rozloučil jsem se a položil telefon.
Uprostřed fontány se tyčil vysoký obelisk, který zde svého času přivezl císař Augustus. Voda pořád stékala nedbajíc na všechno ostatní, přičemž po samotném náměstí se pomalu rozlévaly slunečné louče. „Tohle bude ještě zajímavý den,“ zamrmlal jsem sám pro sebe a šel se připravit.